Lucie Bartoš: Místo abychom zlepšili život na své planetě, zkoumáme, jak vytvořit život na mrtvém Marsu

Moje osobní království – pracovna - je v severozápadní části obydlí a můj pohled zpoza pracovního stolu směřuje na východ (vstříc zdárným výsledkům). Sluneční paprsky mi osvětlují dubový stůl zleva, jak to má být, a záda mi „jistí“ dostatečná opora, neb kamenné zdi tu mají i skoro metr šířku. Stačí pohled ven, abych unavené oči ozdravila pohledem do oceánu zeleně, v němž nechybí další z důležitých živlů – voda, zatím „pouze“ v podobě studny. No, nebudu zabíhat do detailů, prostě: Cítím se tu dobře. Zároveň procházím melancholickými fázemi, když si uvědomím, kolik banalit nám - „zápaďákům“ s prý vyspělou ekonomikou - uniká.

MY, SVOBODNÍ A BEZSTAROSTNÍ

Spousta z nás původních odchovanců paneláku vůbec netuší, na které světové strany směřují jednotlivé jejich místnosti (nejsme-li zanícení trampové s buzolou v nezbytné cestovní výbavě či projektanti, pro něž je to denní chléb). Papírové mapy s vyznačením střelky otvíráme při cestování jen tehdy, rozbije-li se GPSka (a některým trvá, než zjistí, jestli si atlas musí otočit „hlavou dolů“, aby jeli správným směrem). Nemáme–li archaickou tištěnou mapu a někde ouha chybí dopravní směrovky, jsme na holičkách – orientovat se podle slunce většinu řidičů ani nenapadne. A i to by možná bylo k ničemu … Vůbec se nedivím, že mnozí kroutí hlavou, jaktože ti negramotní imigranti jsou schopni trefit do Evropy…

Při zařizování si nelámeme hlavu na tím, jestli nám slunce bude svítit do ložnice nebo obýváku (a zda vůbec, vždyť přisvítíme LEDkami), nábytek stavíme podle toho, jak se do minipokojů vejde a spíž kvůli prostoru klidně zrušíme – obchody s jídlem jsou přece na dosah. Záchody, s výpary nevonné tělesné potřeby, se koncipují vedle kuchyně, kde se mísí s výpary potravy přijímané ústy – úspora trubek byla hold na prvním místě; zato nad kadibudkami, které si ovšem dřív lidé stavěli úplně mimo obytnou část, se pošklíbneme s despektem a nechutí…

Doma splachujeme výkaly pitnou vodou (pouštní Tuaregové by nás pěkně vypolíčkovali), a to i v době, kdy se na ministerstvu hovoří o omezení odběrů vody a jejím zdražování.

Mnozí dopředu neřešíme, zda během dne začne pršet – v autě přece máme deštník. Že je záhodno kapky řešit i z jiného důvodu než je ochrana účesu (třeba kvůli retenci srážkové vody), to je pro mnohé španělská vesnice.

Když je během léta v zatepleném domě sucho a nedýchatelno, investujeme do umělých technologií – do zvlhčovače vzduchu, větráku či podobně (obé na drahé elektrické napájení). Když nám zhyne pokojová kytka (stejně je jen na okrasu), no bóže, tak se vyhodí – stres zemědělců je něco mimo naše obzory. Třídění odpadu se věnujeme jen do té míry, do které nás to neotravuje a do jaké nám to kapacity bytu dovolí.

Na cokoliv, co se rozbije, máme koho objednat. A supermarket má otevřeno i v neděli do deseti večer. Nenapadne nás o těchto elementárních věcech přemýšlet a dokonce nám naše počínání nepřipadá divné - ve všem je nám poskytován servis, vše se automaticky děje. Voda pro nás „vzniká“ otočením kohoutku, světlo, tma a energie kliknutím na vypínač, teplo otočením kolečka na radiátoru. A když na hoďku vypadne elektřina, buď nejsme doma, nebo „se to chvíli přežije“ a většinou nám to koneckonců dají vědět dopředu.

Velikost plazmové televize řešíme víc než velikost oken, kterými k nám má proudit vzduch a sluneční svit. Ještě si je zakryjeme tmavými neprodyšnými roletami - snad abychom lépe vstřebali škodlivé „modré světlo“ z obrazovek. Korunujeme to tím, že místo (obtěžující) péče o rostliny (to jsou ty přírodní věci, které produkují kyslík, abychom dýchali, lidičky), utrácíme za umělé řezané květiny. Rovněž ti, co si ve městě pořídili rodinný dům, upřednostní i trávník z uměliny - domnívajíc se, jak to s tím vyhráli, se smějí všem otrokům zahradnických sekaček…

Pokud jsme ti, které ve víru velkoměsta políbila aspoň múza zahradničení, utrácíme peníze za umělá hnojiva a mulčovací hmoty, přitom shrabané listí, trávu, kopřivy, piliny a vše podobně užitečné - likvidujeme…

Ne, nejsme připraveni na změny klimatu – ani toho meteorologického, ani toho společenského. Bez ohledu na IQ převažují zabedněnci, co to ani netuší!

Myslíme si, jak jsme svobodní a samostatní. Ano, ale jen když vše funguje. Jen když všichni ostatní fungují. Jen když je mír, zapnutá elektřina a nedějí se nepředvídatelné věci.

Přitom člověk nemusí být hned rovnou bláznivý prepper, co se připravuje na apokalypsu.

MY, OTROCI (Z) VENKOVA…

Lidé z vesnice (nejlépe tamní rodáci) vnímají a dělají některé z popsaných věcí naprosto opačně. Jejich život se točí podle chování - slunce, a to jak v rámci dne, tak v rámci celého roku. V létě se rodinný program přizpůsobuje tomu, jak často je potřeba sekat trávu, v zimě pak péči o kotel. Zprvu jsem jako „vesnický nováček“ měla pocit, že půl roku jsme otroky kotle, půl roku otroky rostoucí trávy. Že na dovolenou můžu, jen když má kdo pozalívat či se čekají deštivé dny. Že i páté kolo od vozu je snad v očích mého protějšku na lepším místě než já.

Dneska vím, že tohle „přizpůsobování“ není ničím, na co nadávat, co považovat za horší (otročinu) nebo proč takovým soběstačným životem opovrhovat a považovat jej za nutné zlo pro ty, co „nemají na víc“.

Právě tady jsou lidé mnohem svobodnější. Také mají zcela přirozený smysl pro dokonalý Time management - kdyby například nebyli schopni koukat k nebi a předpovídat počasí, zmoklo by jim seno a zvířectvo by sešlo hlady. Ale i ti „bez zvířat“ koordinují kromě svých civilních zaměstnání a péče o domácnost například to, kdy se dostanou do města na nákupy (a jak to uskladovat, aby vystačili do dalšího), poštu, lékárnu a tak dále; kdy mezi pracovními šichtami posekat tu trávu, aniž by byl deštivý den a ona přerostla; a do toho vtěsnat sekání dříví, zalévání zahrady a pomoc seniorce od vedle, která to sama logicky vše už nezvládá… ). Jsou také dobrými inovátory - pracují s tím, co je k dispozici, a leckdy tak uspoří víc než ti, co mají v podniku dvakrát větší výplatu a utopí ji ve službách, servisu a všem, co je na elektřinu…

Venkovanům se bude jednou sakra hodit, že mnohem lépe – na vlastní kůži - chápou „krutou pravdu“ Maslowovy pyramidy potřeb, podle jejíž hierarchie patří teplota, úkryt či potrava prostě mezi prvotní (významnější) potřeby, bez jejichž alespoň částečného uspokojení nedocílí člověk těch dalších, takzvaně vyšších, ale méně naléhavých. Ani osobní seberealizace, která je na stupínku nejvyšším. I oni jsou udiveni – ovšem naopak tím, co panelákoví „králíci“ naprosto neřeší.

Budou mnohem lépe chápat, proč „zaostalí přistěhovalci“ nakonec překvapí a přežijí. A propos - ne jim, ale měšťákům chybí v osnovách někdejší předměty „dílny“ a „pěstitelské práce“ na školní zahradě.

Maslowova pyramida by se měla stát neodmyslitelným přílepkem Desatera. A vysvětlena být těm, co vyvěšují transparenty sobecky zdůrazňující vládu „ega“, obhajovanou údajnou svobodomyslností. Že nám nedrkotají zuby zimou ani nám nechybí voda jako pouštním lidem (a že to „někdo“ zařizuje), považují za samozřejmost všedních dní; bez toho ovšem žádná svoboda není… Zadrhne-li se dovoz a půda bude rozprodaná cizincům, kecy o svobodě a seberealizaci jako nejvyšší metě - a o špatnosti „nízkých potřeb“ - jim budou k ničemu. Co se stane, když lidem v paneláku po otočení kohoutkem žádná voda nepoteče? Když nebudou moci regulovat teplotu, ani přívod elektřiny a vody? K žádné studně před dům nepůjdou, brambory si na zahradě nevykopnou a spíže už se naplněné železnými zásobami (jako v dobách předzvěsti války) nedrží. Elektrocentrálu má málokdo, vlastní kotel nikdo. Nebude kam zavolat, domovní servis přestane fungovat. Stále teplejší klima – a nejen ono – vyhání uprchlíky k nám, chtějí do „civilizace“. Aby přežili, museli dosud vystačit s tím, co příroda dá… Možná se ti „obyčejní negramoti“, kteří ve své zemi tahali vědra vody, protože neznají vodovody a kanalizaci, zadaptují lépe… Možná snesou výpadky čehokoliv lépe než měšťáci. Lépe než všichni ti, co si s novostavbou pořizují i aplikaci „chytrý dům“, která bez energie nepoběží a která veškerou samostatnost, přenášenou dříve z generace na generaci, přenáší na tuhle věcičku…

Neříkám, že se z nás všech mají stát sedláci.

Postačí uvědoměle opustit ješitnost, nerozvírat mezi sebou nůžky a nebagatelizovat prognózy sociologů, že (a proč) se lidé zase jednou začnou vracet na venkov.

A nemusí jít jen o změny klimatu a dopady migrace. Mnozí občané chtějí vzpouru proti vládě, demonstrace, defenestrace, mít zbraň, nepodléhat represivní byrokracii… Co ale ta vláda udělá, až nás bude chtít „odzbrojit“? Stačí odpojit nás od všeho, co je hromadně distribuováno.

Tanků nebude třeba…

MY, VYSPĚLÍ POMATENCI

Městský člověk ignoruje zprávy o zemědělství a, jako ještě nedávno i já, mylně zdvihá obočí, že zas ti farmáři chtějí nějaké kompenzace za povodně či co… Když nic jiného, nejsou to ti zemědělci, kdo v rámci nerozvážné urbanizace snížili počet ploch zeleně, lesů, a kdo města zaplavil betonovými parkovišti rovněž na jejich úkor (děkujme, že ještě mají co obdělávat a nesázejí jen řepku a solární panely).

Víte, že podle jedné britské studie množství parků ve městech ovlivňuje duševní stav jejich obyvatel tak, že jejich přítomnost má mnohem delší a stálejší dopad než třeba zvýšení platu nebo kariérní postup? Americké filmy do nás rvou, že je normální si platit psychologa. Někdy by vážně stačilo po městě vysadit o něco víc stromů (když už teda nejste úplně takový kalibr, abyste rovnou naplnili rčení „zasaď strom, postav dům, zploď syna“), otevřít své okenice a pustit na sebe víc světla a vzduchu… A místo depresí se donutit zajít aspoň na balkon, třeba kvůli „vertikální zahrádce“ (brzy to bude in, nezaváhejte).

Místo toho dáváme psychiatrům do rukou nové nástroje v podobě chorob, kterým se – a to zdůrazňuji - příhodně říká „civilizační“. Mimochodem anglicky se to řekne „diseases of affluence“, tedy doslova „nemoci z blahobytu“. Zmíním-li jen pár těch psychosomatických – syndrom únavy, nejnověji prokrastinace… A o co lepší, než mor, je třeba taková dnešní rakovina…?

Je to hrozně absurdní. Léčíme chorobné odkládání věcí (prokrastinace), workoholismus a syndrom únavy či vyhoření, přitom jsme už dávno v tomto století měli fungovat podle zcela jiné sociologie práce. Díky technickému pokroku měla její valná část přejít na stroje a my si užívat volného času – toho, že žijeme. Kdejaký kouč nás učí Time managementu. Na všechna urychlení a usnadnění máme oproti svým předkům různá upozornění, budíky, google kalendáře s připomínkami, spoříme čas studováním on-line z pohodlí domova, cestujeme a komunikujeme stokrát rychleji než oni odkázaní na drožku s koněm a poštovní holuby... Přesto řešíme nedostatek času a máme z toho nemoci a rozhozený biorytmus těla a celého dne. Ponocování u obrazovek monitorů, které vysílají nezdravé modré světlo a elektrosmog, považujeme za „výdrž“.

MY, INTELIGENTNÍ ZÁVISLÁCI

V technologickém vývoji toho skutečně nebylo vymyšleno málo. My ale směřujeme absurdně zcela opačným směrem, než bychom měli. Projekt Smart City (inteligentní město), kdy má být vše řízeno elektronickými informačními systémy, mi nepřipadá úplně jako zas tak dobrý nápad: navigace, jízdní řády a platby on-line, informace s iPadem v ruce, lampa se rozsvítí když kolem ní projdete, na parkoviště nemusíte zajíždět, dokud vám iPad neřekne, že je tam volné místo… Spotřebu hlídá robot, uklízí robot, všechno řídí počítač, všechno je napojené na informatiku, prostě VŠECHNO.

Ježišmarjá, dneska v bytě praskne vodovodní potrubí a chlap neví, co dělat... Hlavně že má iPad…

Osobně jsem ustoupila i od záměru ´inteligentního domu´ (nikoli však třeba od vlastního závlahového systému využívajícího srážkovou a „ šedou“ vodu) velmi rychle. Ne jen z finančních důvodů. Vše řídit od jednoho monitoru pasivním klikáním na tlačítka, ať jde o otvírání dveří či zavírání oken v podkroví nebo regulaci plotny? Ne, děkuji.

Za chvíli bych ani nevěděla, jestli sama mám mozek a jestli někdy dojdu někam dál než dva metry. Ty nářky nad nepohyblivostí lidí a obezitou – proč se tomu tedy někdo diví? Obžerství bývalo považováno za jeden ze Sedmi hlavních hříchů. Jenže zdravotnická lobby má zájem, aby se nám hůř hýbalo, abychom tloustli a lenivěli. Abychom nechodili pěšky, aby i to jídlo nám přinesl pod nos nějaký poslíček – a nově dron. Je to kšeft. Podsouvá se lidem, že veškeré inovace přinášejí výhodné pohodlí. Pro stromy nevidíme les.

Pro „civilizaci“ nevidíme, že příroda tu stále je, nikam neodešla a je naší hloupostí a ztrátou (i materiální), že to přehlížíme a nevyužíváme ji. Místo toho podléháme pohodlnosti a na ten les se nezajdeme ani podívat. Přechodem do přecivilizovaných měst jsme ztratili přirozené instinkty, i pud sebezáchovy.

Nejsme na nic připraveni - absurdně je to důsledek dlouhodobého míru a technologického „zpohodlnění“. Vytratil se i selský rozum. Neumíme se řídit dle tak banálních a životně nezbytných součástí nás, součástí přírody – dle slunce, dle počasí...

Někteří jsou tak líní, že už nejsou schopni ani sexu. Údajně masově přibývá lidí, kteří ani tento přirozený lidský požitek nechtějí a nepotřebují (někteří chtějí, ale už to bez viagry nedají – tady žádné dálkové ovládání nepomůže). Stačilo by pár sušených bylinek, jenže o jejich účincích se dle nařízení Evropské komise už nemůže jen tak kdekoli psát (farmaceutické korporace by přicházely o odbyt).

Jak asi obecně dochází k zakrnělosti živočišného druhu? Druhu, který se stane snadným terčem pro jiný druh. Nás ta zakrnělost požírá už z aspektu fyziologického i morálního. V biologii se to řeší zušlechtěním či mutací s jiným druhem. Jaká mutace pomůže nám – snad ono spáření s imigranty, pro které má jako alibi sloužit klesající populační křivka?

Mnohým to scestné nepřipadá. Jako jim nepřipadá scestné, že si v některých státech může člověk vybrat, zda je muž, žena, hermafrodit nebo bezpohlavní. Kam jsme se to dostali, že si již nejsme jisti ani vlastním pohlavím? Ale o tom už se také asi nebude smět psát… Doporučuje se čtyřletým dětem povídat o masturbaci, pedofilové se mohou dovolávat práva „lásky k dítěti“ , i znásilnění si už někteří uprchlíci umí před soudem zdůvodnit! (Doporučuji nastudovat informace o manipulativní masírce dle teorie Overtonových oken, jak se z nepřijatelného stává uzákoněné…)

Ale o faktické rozlišení toho, že je někdo homosexuální nebo chudý (ačkoliv „na chudé“ jdou miliardy korun humanitární pomoci bez dostatečného efektu, když jejich děti stále dokola po milionech umírají na průjem z obyčejné vody), o tom nebudeme moci ani pípnout. Ale to je už téma na příště… A místo toho, abychom zachovali život na své planetě, zkoumáme s mnohem větší prioritou, jak vytvořit život na mrtvém Marsu.