Lucie Bartoš: Stát nařídil rybě skákat po stromě a diví se, že jí to nejde. Proč ženy zvládnou „černou labuť“ lépe?

24.12.2020 10:02

Glosa ze čtvrtletníku TEMA 4/2020, vydávaného Hospodářskou komorou Most. Prosincové vydání reagovalo mimo jiné na podzimní vlnu koronavirových opatření.

Lucie Bartoš: Stát nařídil rybě skákat po stromě a diví se, že jí to nejde. Proč ženy zvládnou „černou labuť“ lépe?
Foto: Repro Youtube
Popisek: Koronavirus SARS CoV-2
reklama

„Mami, mě tlačí boty.“ Tak začínal titulek jednoho z listopadových textů na webu Prima CNN. Pár dní vzad by nás ani nenapadlo znejistět nad tím, zda naše děti budou mít co obout na zimní sezónu. Jsme ve 21. století, že… Že by někdo přikázal zavřít obchody ze dne na den, a třeba na měsíc, by se zdálo být jistojistým holým nesmyslem.

Ale letos jsme znejistěli. Vše se zdá nepředvídatelné jako „černá labuť“. A pochybnosti o sobě samých a o budoucnosti v covidové době, plné nečekaných restrikcí a příkazů z vládního politického epicentra, se na nás valí tak, že psychologové pořádají webináře na téma „Jak přežít v lockdownu“. Povzbudit či nejistotu rozptýlit nedokáže ani hlava státu, když v rozhovoru pro MF Dnes naopak živnostníkům, padlým na kolena, řekne:

„A když podnikatelé nedokážou úvěr využít a zkrachují, nu, tak se pročistí trh. Protože jejich firma, když tuto pomoc nedokázala využít, je zřejmě neschopná, nebo jsou přesněji řečeno neschopní ti podnikatelé.“ A pokud vás slova nejvyššího reprezentanta země pohoršila a hodláte jeho názor kriticky komentovat v on-line éteru, jste podle něj „internetový blbeček“. 

STÁT NAŘÍDIL RYBĚ SKÁKAT A DIVÍ SE, ŽE JÍ TO NEJDE

Že je to ale stát, kdo nařídil rybě skákat po stromě a diví se, že jí to nejde, to asi hlavu státu nenapadlo. Určitě ne - když v době výše uvedeného bonmotu i Hrad žádal 215 milionů korun kvůli propadu příjmů z návštěvnosti v době koronavirové (kde v té chvíli skončil prezidentův prognostický talent a lehkost slov, těžko říct…). 

Když nás pan prezident naučí jak rybařit bez rybníka, pak od nikoho nebudeme potřebovat rybu pro hladové, protože se dokážeme nasytit na celý život.

(Toť parafráze známého přísloví „Dej člověku rybu a nasytíš jej jeden den; nauč jej rybařit a nasytíš jej na celý život“.)

Jenže pomyslné rybníky (náš dosavadní trh) mnohým z nás vypustili politici, pod pláštěm nouzového stavu; kde pak tedy rybu hledat…  

Osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) musejí být v tomto státě kouzelníky neomezených schopností, kteří – ať někteří vědomě, mnozí nevědomky – dennodenně i bez koronavirového pozadí praktikují Einsteinovo „představivost je důležitější než vědomosti, je nekonečná a je pravým důkazem inteligence“. 

Prezident Zeman jistojistě nečetl blog psychologa D. Špoka, kde tento terapeut vyzýval politiky (už v březnu): „Nacházíme se v závažné krizi, která bude brát životy. Polovina z vás se přitom stále chová, jako by to byla jen vynikající příležitost ke skvělé bulvarizaci, k podpoře naštvanosti na své politické protivníky, k hledání viníka, k možnosti konečně ‚mu to natřít‘. Uvědomujete si vůbec, komu to ve skutečnosti natíráte? (…) Nedokážete-li pozitivně přiložit ruku k dílu, prosím alespoň mlčte.“ 

POCHYBUJ, DCERO

Když už jsem zmínila psychologa… Moje patnáctiletá dcera zrovna řeší, čím být. Drželo ji téma dětské psychologie. V létě zažila nepříjemné prekolapsové stavy kvůli nízkému tlaku, a trochu ji to rozhodilo; nějak ztratila pocit pevné půdy pod nohama. Povídá mi, že pochybuje o tom, že by byla v dané profesi dobrá:  „Jaká bych to byla psycholožka, když si neporadím sama se sebou?“ 

Reagovala jsem, že pochybování a přemítání nad tím, co dělat a jak, je přece správné. Jen hlupák je se vším hned hotov. Nadhodila jsem téma i u své 70leté kamarádky, přeci jen – nezúčastněný člověk může vidět mé dítě jinak. Ona dceři odpověděla: „Jestli jsi v tomhle věku schopná takovýchto pochybností, tak je to dobré znamení.“

Dumání nad chybami (pochybování) znamená, že člověk přemýšlí. Pro Descarta, kterého jistě znáte skrze jeho „Myslím, tedy jsem“, byl přemýšlivý člověk nezpochybnitelnou jistotou. (V předmluvě z roku 1765 se věta dokonce objevuje v podobě „Dubito, ergo cogito ergo sum“, kde přídavek „dubito“ znamená přímo pochybuji! Myšleno je překonání pochybností.)

Někteří lidé nechtějí slyšet, že krize jsou normální součást vývoje. Že jsou příležitostí a šancí. Že jsou začátkem po čemsi, co vyhnívá pod pozlaceným povrchem a míří k apokalypse. Jako antický Řím.

Chtějí i své děti před úkoly, krizemi, rozhodováním, prací chránit. A jak jsme s tou „moderní“ rodinou dopadli…

Setkávám se jako novinářka – nejen v této „pandemické době“ – s řadou lidí, kteří prožili pády nebo zažili velká utrpení. Je zvláštní, jak šťastní, veselí a srdeční dokáží být ti, kdo prošli uranovými doly, koncentračním táborem, nebo se narodili v chudé rodině, do války, přišli o rodiče nebo o dolní končetiny. Jak solidární k severočeské krajině dokážou být rodáci, kteří odtud byli vyhnáni, ať němečtí ze Sudet, nebo čeští exulanti za komunismu. S jakým potěšením dokáží obdarovávat ti, kteří mají málo.

Za mnoha pokornými a úspěšnými osobnostmi je prožité neštěstí a rány osudu, které posilují, zeskromňují, zušlechťují a vedou je k pomoci druhým, namísto zášti (pokud popasování s krizí proběhlo “zdravě“).

/Hlavně příběhy těchto lidí mě přesvědčily o tom, že smutný život, který sama prožívám nebo jsem prožila, nebyl špatně./ 

PROČ ŽENY ZVLÁDNOU „ČERNOU LABUŤ“ LÉPE?

Mimochodem - ženy prý zvládají krize lépe. 

Přestože jsou na ně (zdánlivě?) hůře vybaveny: Ať jde o živelné pohromy, kde se pro nápravu více hodí mužská síla. Nebo o ekonomické recese, v nichž se o to víc projevuje nesoulad ve výších odměn dle pohlaví (mnohé ženy u nás stále pobírají o 22 procent nižší platy za stejné výkony a covidová doba to podle oficiální zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí ještě zvýraznila; že mají opatření proti pandemii horší dopad na ženy, potvrdil ve své studii i Sociologický ústav). 

Ve všech případech se také právě ony v naší společnosti starají o vyšší počet osob – kromě sebe ještě mají majoritně v péči děti a zabezpečují zároveň prarodiče, někdy i prapra… To je opět znevýhodňuje i materiálně, když rodičovské příspěvky nebo příspěvky na invaliditu nedosahují důstojné úrovně, neřkuli – opět a zase i v tomto vydání – neustálé téma nevymožitelného výživného pro děti. Jsou více vystaveny nebezpečí, jak vlivem stresu a vyčerpání ze zmíněného, tak vlivem fyzického násilí ze strany svalnatějšího pohlaví. Přese všechno se dokonce dožívají vyššího věku (a bohužel si tím více „užijí“ vdovství – ztráty druha, finanční tísně s tím spojené…). 

Jak je to možné, že v těžkých časech mají ženy tužší kořínek?

Psychosomaticky a biologicky to vidím ve dvou věcech. Za prvé: Díky těhotenství a následnému porodu vědí, že po největší možné bolesti dostanete ten nejlepší dárek. Není zázraku života bez porodních bolestí. Podvědomě si tak bolest a rozkoš my matky v sobě neseme dál jako něco, co existuje vedle sebe, někdy přímo současně. 

Dnes se v rámci nezdravě pochopené „rovnosti pohlaví“ objevují snahy popírat porod jako něco víc než jednorázovou záležitost, kterou je potřeba zrozením kojence zapomenout. Ne, je to nepřenositelná zkušenost, na kterou bychom naopak neměly/i zapomínat a stále z ní těžit.

Schopné ženy podnikatelky skoro aby skrývaly, že jsou také matkami a navenek o to svou image zcela obraly. 

Pak se nedivme krizi mezilidských partnerských vztahů. Krizi manželství a rodiny. Krize mezi lidmi je mimo jiné situací, kdy se rozhodujete, zda se svým partnerem budete bojovat o pozici ve vztahu (vítězství pohlaví, v představě, že jeden musí být vždy dominantní), nebo se dokážete jeden s druhým podělit o to nejlepší ze sebe navzájem - nejen v krizi - a jednou do sebe mentálně zapadnout jako dva puzzlíky.

Za druhé: Ženám se etapy střídají, a to zcela přirozeně a často. Ženy jsou zvyklé na měsíční cyklus, který není záležitostí jen biologickou: během něj se jim v křivkách prolínají fáze zvýšené kreativity, fyzické energie, mentální meditace a relaxu. A zažívají v životě mimořádné události, kterým nelze určit datum – den otěhotnění, den porodu… 

(Tahle nevědomost něčeho, o čem ale víme, že může přijít, je podobná nevědomosti o našem konci. O tom, kdy přijde smrt – něco, co si v moderní době často nechceme připustit a kdy na skon bližního reagujeme, jako by zároveň skončil i život náš.)

I tohle nás moderní svět nutí nelogicky popírat, místo aby z toho nechal – i mužům – těžit. Kdybychom nebrali přirozenost jako něco zaostalého, dokázali bychom zcela automaticky porcovat energii a intuitivně ji prolínat nějakým tím „zen“. 

Jsou to právě ženy, které v poslední době znovuvzkřísily tradice ženských kruhů (sesterských setkání), přechodových rituálů – pro muže i ženy, nebo symbolické, rituální či relaxační kreslení a šití kruhových mandal či zendal. – Je to dnes odvaha prosadit si zpátky křivolakost životních rytmů, když nás západní svět přesvědčuje, že neexistuje žádné mužství a ženství a přirozené cykly (v přírodě či u člověka). Že pohlaví máme na výběr z devětadevadesáti variant, můžete být i bezpohlavní, a navrch k tomu se vlastně rodíte jako „to“ a pohlaví si můžete vybrat.

Téhle dezinformační člověčí krizi bychom měli čelit společně jak muži, tak ženy (bez ohledu na to, co děláme po setmění v ložnici a s kým…)

Podle studie mezinárodního týmu vědců vedených Jamesem Vaupelem z Duke University prý ženám nadržuje příroda, která je vybavila odolnějším organismem. Zmínění vědci porovnávali mimo jiné oblasti, kde lidé umírali na hladomor během války, nebo na epidemie, tropické nemoci, otroctví a podobně. Označení žen za „slabší pohlaví“ je prý zavádějící. Roli prý hrají hormonální poměry v organismu (například ženské hormony estrogeny zvyšují odolnost k infekcím). 

TOHLE VÁM PŘED NEBESKÝM SOUDEM NEPROJDE 

A co s tou obuví? Každý rodič ví, že právě teď se kupovaly boty na zimní sezónu. Rostoucí noha prostě nepočká, a do loňských bot se nevejde. Jde o zboží, které nelze kupovat předem, a do zásoby. A po Vánocích už bude v regálech pro změnu vystavené nanic. Co by asi řekl prezident?

Možná jsme jen jako zákazníci pořádně natvrdlí, když jsme si zavčasu neudělali ve svých „králíkárnách“ místečko pro veškerou veteš, včetně obuvi po předcích ve všech velikostech, které po osmnáct či více let pro své ratolesti průběžně potřebujeme.

Možná jsme jen neschopní, že nedokážeme předvídat uzavření obchodů ze dne na den. Jenže všichni nejsme (bývalí) prognostici jako hlava státu.

Mě bude zajímat, kolik zdravotní pojišťovny vyplatí za vady, způsobené u dětí nesprávným nošením malých bot… Podle autora teorie černých labutí N. N. Taleba totiž covidová „pandemie“ mezi černé labutě vůbec nepatří a podobné „nepředvídatelnosti“ – způsobené mocnostmi vůči obyvatelům - se vůbec neměly dít!

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zdeněk Jemelík: Zapomenutý Masaryk

20:17 Zdeněk Jemelík: Zapomenutý Masaryk

Vyrůstal jsem v domě, na jehož zdi se nacházela pamětní deska, připomínající, že na tomto místě se T…