Jaká má být Česká republika. Až dokončíme očistu, musíme se obrátit zpátky k programu. A protože já ničí loutkou nejsem, vracím se k němu hned. Postavme znovu ekonomický program ODS. Žalujme deficit!
Podle mého názoru má problém s deficitem dvě roviny: ekonomickou a morální. Nedá se říci, která z těchto částí je důležitější, každý to může cítit jinak a stejně tak závěry z analýzy každé části mohou být pro každého jiné.
Ekonomická rovina
Česká republika je oproti jiným zemím ve specifické situaci. Domácí banky disponují přebytkem likvidity, který není způsoben kvantitativním uvolňováním, ale firemní strategií a opatrností, která je jedním ze základních rysů české povahy. Velký vliv má samozřejmě také restrukturalizace tuzemského bankovnictví na přelomu tisíciletí. V této situaci, kdy hotovost leží na účtech bank, podle mého názoru nelze uplatnit argument o vytlačování soukromých výdajů těmi veřejnými.
Ve chvíli, kdy si nepůjčí stát, sice zbude bankám ještě více prostředků, ale výše zmíněné důvody jim nedovolí tyto prostředky v dostatečné míře rozpustit mezi soukromé subjekty. Za těchto okolností může skutečně snižování deficitu znamenat snížení produktu.
Je nutné se podívat na úspory podrobněji a rozlišit je na dva druhy, na spotřebu a investice. Spotřeba vlády, transfery nebo jiné mandatorní výdaje poskytují prostor pro úspory i v období klesající ekonomiky. Tato opatření (škrty) by se stejně někdy musela udělat za předpokladu nemožnosti růstu dluhu do nekonečna a nemyslím si, že by zvýšené výdaje státu na spotřebu zvyšovaly HDP jiným způsobem než jeho umělým nafukováním. V případě investic je situace ošidnější. Pokud vládní investice nevytlačují ty soukromé a úroky jsou nízké, proč nepostavit to, co stejně bude muset být postaveno? A to je právě ten problém. Stát by v tomto případě měl vkládat své peníze pouze a jen do oborů, u nichž ví, že je bude nadále potřebovat. Pokud by se nyní úplně seškrtaly výdaje do dálnic, firmy zkrachují, a až bude rozpočtová situace lepší, budou muset tyto firmy opět vznikat na zelené louce, což s sebou nese další náklady.
Tento obor je ale vzhledem k faktickému monopolu státu na provozování dálnice specifický. Jak je tomu jinde? U sektorů, které by byly veřejnými výdaji podporovány pouze dočasně, může nastat problém. Při investicích trvajících pouze několik let (masivní nákup lékařských strojů, aut atd.) mohou být firmy zmateny zvýšenou poptávkou. Pustí se do projektů s výhledem na mnoho let dopředu a ve chvíli, kdy stát peníze přesune jinam, nebo je dokonce úplně seškrtá, budou investice s velkou pravděpodobností ztraceny. Soukromý sektor nevytvoří ani po poklesu cen poptávku odpovídající předchozí poptávce veřejného sektoru a spolu s krachem firem bude ubývat i pracovních míst. Nastane zpomalení růstu produktu a dojde tedy k návratu na původní nebo dokonce nižší úroveň.
Z ekonomického pohledu by tedy stát měl snižovat schodek pomocí škrtů ve spotřebě a nezvyšovat ho dočasnou podporou vybraných oborů. A to i za cenu částečné ztráty outputu. Na druhou stranu by neměl dramaticky snižovat výdaje na investice do oborů, na něž se chce soustředit i po zlepšení ekonomické situace (věda a výzkum, stavba silnic apod.).
Morální rovina
Co se týče morální roviny, je to stejné ve všech zemích světa a tedy i v České republice. Zastánci stimulace ekonomiky pomocí státních zásahů, které jdou na dluh, argumentují vcelku jednoduše: „My sice vytváříme dluh, bereme našim dětem část jejich „koláče“, ale díky tomu tento „koláč“ zvětšujeme a ve výsledku budou mít více, než kdybychom to nedělali.“ Nebudu se zabývat tím, nakolik je pravdou, že se koláč zvětší a případně o kolik. Stejně tak ve výsledku nezáleží na tom, kdo dluhopisy vlastní.
Myslím si, že lidé by se měli rozhodovat svobodně, ale také že jejich svoboda končí tam, kde začíná ta cizí. Pokud tuto logiku aplikuji na státní rozpočet, pak je výsledek neúprosný a neoddiskutovatelný. Každý rok se mění složení lidí, kteří mají vazbu na veřejné rozpočty, a zrovna tak se mění typ této vazby (více dává, více dostává, mění se i částky). Proto je absolutně nepřijatelné, aby se kterýkoli rok hospodařilo s deficitem, který by omezoval právo další generace rozhodnout se o své formě bytí. Co když se rozhodnou mít státní rozpočet na úrovni 5% HDP? Jak by potom platili své dluhy? Tuto volbu bychom jim znemožnili. A to je nepřijatelné. Proto je nutné držet vyrovnaný rozpočet každý jeden rok.
Reakcí na toto tvrzení mohou být slova o solidaritě. Ale co je to za solidaritu, když se rozhoduje jen jedna strana? Proč máme rozhodovat o někom, kdo se třeba ještě ani nenarodil. To není solidarita, ale diktát. Diktát je stejně jako omezená redukce svobody jednotlivce přijatelný pouze a jen v době existenčního ohrožení. V tom případě si troufnu říci, že budoucí generace tíhu, kterou mají nést, vezmou za svoji a budou se na minulém ohrožení podílet. Konec konců tomu tak i po druhé světové válce bylo. Omezení ale nejsou přijatelná v době míru a prosperity- a to naše doba i přes drobné zakopnutí je.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
