„Teroristické pondělí“ opět otřáslo světem. Útok v Berlíně byl tragédií a zároveň zlomyslným smíchem islámských radikálů, kterým Angela Merkelová otevřela náruč svou imigrační politikou. Německá kancléřka má jednu obdivuhodnou vlastnost - houževnatost, kterou prokazuje jako politický lídr. V rámci Křesťanskodemokratické unie (CDU) je její pozice neotřesitelná. Poslední volby její Unie (spojenectví CDU/CSU) vyhrála se ziskem 42% hlasů. Na německé politické scéně není nijak neobvyklá tzv. velká koalice a i nyní vládnou kancléřčini křesťanští demokraté společně se socialisty z SPD.

CDU již dávno není konzervativní stranou, kterou po válce založil Konrad Adenauer. Stále rychlejší evropská integrace, globalizace, tlak politické korektnosti, nespoutaných aktivistů, neomarxistických ideologů. To vše se v západní Evropě podepsalo na (někde méně, někde více výrazném) mazání rozdílů mezi tradičními politickými silami. Levice přestala volat po zestátňování průmyslu, pravice po křesťanských hodnotách. Establishment se dokázal shodnout na budování světlých zítřků pod vlajkou se žlutými hvězdami, na společnosti rovných, ve které většina jde stranou a menšiny jsou prioritou.

Vyvstává otázka: Proč tento establishment stále získává většinu ve volbách? Jednoduše díky populistickým slibům, šikovné propagandě, strašení extremisty a díky mlčící a nevolící „tiché většině“, která by ovšem mohla celý vývoj kdykoliv během jediných voleb zvrátit. Ostatně již George Orwell ve svém románu „1984“ vkládal ústy hlavního hrdiny Winstona Smithe jedinou naději do tzv. prolétů, tiché většiny, která má sílu, ale nepoužívá ji.