Naštěstí se v ní nevracíme před listopad 1989, ale jen kamsi do devadesátých let. I to je však pozoruhodný projev nevkusu.
Svoji příležitost vycítil například jeden z architektů ne dvakrát úspěšné ekonomické transformace Vladimír Dlouhý – a kandiduje rovnou do úřadu prezidenta. Tvrdí sice o sobě, že je apolitický, leč pamětníci vědí, že býval nejen ministrem a poslancem, ale i místopředsedou politické strany – Občanské demokratické aliance. Dokonce svého času šlo o politika nejoblíbenějšího.
Nejvýraznějším dokladem naší poptávky do politicích minulosti je však Miloš Zeman a jeho docela slušné šance na postup do druhého kola přímé prezidentské volby. Vzpomínka na opoziční smlouvu, kdy došlo k rozparcelování politického a ekonomického vlivu mezi sociální a občanské demokraty, je ta tam. Zapomnělo se i na Olovo, tedy plán na denunciaci rebelky v řadách ČSSD Petry Buzkové, který se rodil mezi Zemanovi poradci v dobách jeho vládnutí. Už jen fajnšmekrům řeknou něco jména jako Miroslav Šlouf, Karel Srba nebo pseudonym Citrón, který patří muži, jenž měl být najat vrcholným státním úředníkem na umlčení nepohodlné novinářky Sabiny Slonkové. Ano, i takto vypadala devadesátá léta. A to ani nemluvě o výrocích typu – „Budeme vázat partajní legitimace do kůže členů ODS“.
Připusťme, že mnohé se Miloši Zemanovi podařilo. Především stabilizoval hospodářství, v první řadě bankovní sektor, a také pokročil ve směrování České republiky do Evropské unie. Přesto v jeho éře panovala tendence válcovat konkurenci, marginalizovat opozici či znásilňovat legislativu. Nebýt devadesátých let, neeskalovala by situace až do dnešního opovržlivého vztahu občanů k politikům a politickým stranám.
Jenže Miloš Zeman je viditelná a charismatická osobnost, a tak ve stávající šedi politiků bez vůně a zápachu snadno vyniká.
Ještě zajímavější je sledovat, jak retro-móda uchvacuje některé aktuální politické špičky. Typickou ukázkou je místopředseda ODS a ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Žádné uhrančivé vystoupení v médiích sice ještě nepředvedl, přesto se o něm šíří, že je velmi zábavný společník, který si nezadá s legendárním vypravěčem, hercem Vladimírem Menšíkem. Anebo s Milošem Zemanem.
S tím má Blažek společné nejméně tři věci. Tou první je nevázaný až neomalený slovník. Když po nekonečném otálení a přemítání Blažek jmenoval vrchní státní zástupkyní v Praze Lenku Bradáčovou, novinářům tvrdil, že tak učinil proto, že nenašel žádný důvod Bradáčovou nejmenovat. To se podobá někdejšímu Zemanovu vysvětlení, proč jako svého nástupce do čela ČSSD vybral Vladimíra Špidlu. Řekl tenkrát, že u Špidly shledal nejnižší deficit inteligence.
Oba politici, vysloužilý Zeman i čerstvý Blažek, mají též společného přítele v právníkovi Zdeňku Koudelkovi, bývalém sociálnědemokratickém poslanci, někdejším náměstkovi nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, neúspěšném uchazeči o místo ústavního soudce a dnes náměstkovi ředitele Justiční akademii v Kroměříži. Ministr Blažek už prozradil, že Koudelka, se kterým ho z minulosti pojí také úsilí o zrod jisté soukromé školy, bude patřit k jeho konzultantům.
Tím skutečně zásadním, co mají Pavel Blažek a Miloš Zeman společné, je záliba ve velkokoaličním či opozičně-smluvním uspořádání. Blažek to prokázal jak svým podílem na slepení koalice ODS a ČSSD v městě Brně, tak rozhovory ve sdělovacích prostředcích, v nichž – sotva byl zvolen stranickým místopředsedou - okázale dával najevo úctu a respekt k sociální demokracii. To samo o sobě by bylo v časech extrémně zostřeného politického boje sympatické. Nemůžu si ale pomoci, na mne Blažkova slova nepůsobila jako výzva k věcné spolupráci všech se všemi, ale spíš jako inklinování k dělbě moci mezi giganty, kteří by se přece měli umět dohodnout a bratrsky „šábnout“.
Jakkoliv nerozumím poptávce po návratu Miloše Zemana, nelze mu upřít, že se v porovnání s minulostí mírní a situuje do role chápajícího moudrého muže. Ovšem jeho plagiátorů se upřímně děsím. Sami o sobě tím totiž sdělují, že před čistou, zurčící a studenou politickou řekou preferují stojaté, neprůhledné a bahnité vody českého rybníka.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: rozhlas.cz
