Sice jsme tam nezaznamenali lídra, který by si nepamatoval jméno strany, za níž kandiduje, jak se v jiném televizním pořadu stalo královéhradecké jedničce zemanovců Danielu Hůlkovi, ovšem i tak je dojem z diskusí docela depresivní.
Neselhávají jen nezkušení kandidáti nových subjektů, ale i reprezentanti silných partají. Například komunisté byli dosud vnímáni jako pracanti, kteří, kdyby nebylo profláknuté ideologie, k níž se hlásí, mohli být považováni za vzor věcnosti a kompetentnosti. Letos jsme si ale už mohli všimnout jejich krajského lídra, který odpovídá slovy „asi určitě“ a nezná ani svůj program. Když mu moderátorka připomněla závazek, který do něj komunisté vepsali, odpověděl jen: „To nevadí.“ Jeho kolegyně z druhého konce republiky zase zcela plavala v typu daní, které u nás vybíráme.
Možná to souvisí s holedbáním předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, že komunisté se nebojí kroužkování ze strany voličů, neboť do čela kandidátních listin rovnou postavili ty, co jsou u voličů žádaní. Například několik půvabných mladých žen nebo Gottwaldovi se klanící exposlankyni Semelovou, hodně vysoko je i bývalý předseda Grebeníček. Jsou si asi svým přístupem jisti, jinak by nevynechali televizní klipy, ani billboardovou kampaň.
Jedním dechem ale dodejme, že i mnohé další strany patrně své lídry losovaly. Ještě se dá pochopit, když jsou bezradní v otázkách na nákup armádní výzbroje. Omluvme i tápání těch, co neuměli komentovat situaci v českém fotbale, jejíž ovlivňování členové Sněmovny skutečně v popisu práce nemají. Jenže bezradné pohledy šlo zaznamenat i při dotazech na financování politických stran a další antikorupční legislativu. Slyšeli jsme též uchazeče o poslanecký mandát, který s tváří karetního hráče položenou konkrétní otázku odbyl slovy: „Já se budu věnovat oznámenému tématu.“
Na obranu mnoha účastníků televizních show uveďme, že podobné diskuse jsou jejich prvním a zároveň posledním zásadním mediálním vystoupením. I když třeba ve Sněmovně zasednou, u řečnického pultíku je uvidíme, jen když přijdou oznámit popletené hlasování. Nevystoupí ani s tématem, kterému rozumějí, natož aby reagovali na něco, co je pro ně španělskou vesnicí. Stanou se ideální obětí všemožných lobbistů.
Nelze z toho nezískat dojem, že strany skládají své kandidátní listiny spíš podle míry loajality jednotlivců než podle jejich schopností. Příznačné třeba je, že v bloku Hlavu vzhůru! či v hnutí Úsvit přímé demokracie vybírali krajské lídry zakladatelé obou uskupení, Jana Bobošíková a Tomio Okamura. Jenže subjektivní výběr kandidátů shůry vytváří živnou půdu pro různé kroužkovací akce. V nich jsou doporučováni a také voliči upřednostňováni lidé morálně pevní či odborně zdatní. Byli jsme posledně i svědky zavržení některých lídrů kandidátek.
Leč české strany jsou nepoučitelné. Do svých vnitřních záleží si mluvit nenechají. Otevřené primárky jsou jim cizí, natož aby se zasadily o to, že váha preferenčních hlasů vzroste. Spoléhají se na pevná voličská jádra a hejly, co komukoliv snadno skočí na špek. O kritické a zvídavé voliče dvakrát velký zájem není. To ale neznamená, že právě ti si časem nevynutí, aby v parlamentu zasedali nejen lidé noví, ale i schopnější a zodpovědnější.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
