V našem prostředí panují mezi společností či státem a katolickou církví pokřivené vztahy. Hledat viníka by nebylo snadné. Své udělalo čtyřicet let nesvobody, za níž kvetl vulgární materialismus. Dnes, po čtyřiadvaceti letech demokracie, se symbolem materialismu paradoxně stala katolická církev – zejména kvůli rozsáhlým církevním restitucím.

Katolická církev bude po vydání majetku patřit ke klíčovým hospodářům na tuzemské půdě. Přesto se v řadě ohledů staví do role menšiny, které je soustavně ubližováno. Naposledy to předvedl kardinál Dominik Duka, když ve vysílání Radiožurnálu tvrdil, že vysílání Českého rozhlasu je cenzurováno a nedodržuje zásady svobody. Učinil tak pouze proto, že mu v přísně střeženém předvolebním čase nebylo dovoleno prezentovat jednostranné politické soudy.

Přitom kardinál Duka je v éteru jako doma – má na Radiožurnálu pravidelné glosy, v nichž neváhá prezentovat i velmi radikální názory. S chutí zabrousí do politiky i při jiných příležitostech. Naposledy kritizoval mluvení o prý nic neříkající korupci a policejní zásah na Úřadu vlády, který vyústil v zatčení ředitelky premiérova kabinetu Jany Nagyové, nyní Nečasové. Velký ohlas také kdysi měla Dukova slova, v nichž protestující odboráře na Václavském náměstí přirovnal k lůze. Razantní Dukovy projevy kontrastují s jistým ostychem katolické církve jako takové jednoznačně se vyjadřovat k otázkám, které společnost soustavně pálí. Máme zde víc církev kázající, než naslouchající a diskutující.