Kvůli koronaviru právě nastává historicky mimořádný propad objemu výdajů a útrat v české ekonomice. Peníze se zkrátka přestaly v podstatné míře „točit“ ruku v ruce s tím, jak jsme podstatnou část ekonomiky „vypnuli“. „Vypnuli“ jsme jak firmy zdravé, tak nemocné. Při očistné krizi odcházejí z byznysu ty nemocné. Nyní hrozí, že odejdou všechny. Sebelepší a sebeefektivněji hospodařící restaurace nemohla s ničím takovým počítat. Nemohla se na to připravit. Neměla žádný varovný signál, že se něco takového může blížit.

Protože nejde o očistnou krizi, její náklady mohou být obrovské – bez příznivého efektu „očištění“ ekonomiky. Mohou zkrátka zkrachovat i podniky, které byly celospolečensky vůbec nejpřínosnější, což by se při očistné krizi nestalo. Aby se tak nedělo, aby nekrachovaly „perly“ české ekonomiky, je třeba peníze v ekonomice „roztočit“ uměle, a nahradit tak výše zmíněný výpadek. Je třeba zkrátka v co nejvyšší možné míře vytvořit iluzi, alespoň tedy z hlediska finančního a účetního, že ekonomika vypnutá není.

Tyhle peníze nyní umí „roztočit“ pouze stát, resp. jeho dluh. Vicepremiér Karel Havlíček odhaduje, že výpadek bude v polovině letošního roku dosahovat 650 miliard. Pokud tyto peníze „roztočíme“ uměle, a výpadek tak nahradíme na dluh, letošní veřejný dluh k HDP by se měl stoupnout ze zhruba 30 na 45 procent. Pro srovnání, německý dluh byl před úderem koronaviru kolem 60 procent HDP, což je zároveň hodnota příslušného Maastrichtského kritéria. Rakušané měli před úderem veřejný dluh k HDP 70 procent, Francouzi dokonce kolem sta procent HDP.