Řekové si návrhem kupují čas. Spoléhají se na to, že Spojené státy ještě zatlačí na Brusel a Berlín, aby zmírnily své požadavky. Pak by byl kompromis možný. Řecko by pak také splatilo sloučené splátky a stále ještě by se – alespoň formálně – nejednalo ani o platební neschopnost, ani o restrukturalizaci dluhu. Sloučení půjček splatných v daném kalendářním měsíci totiž regule mezinárodního měnového fondu umožňují, v polovině osmdesátých let využila daný institut Zambie. Takže se nejedná o zcela bezprecedentní situaci, byť samozřejmě platí, že Řecko je vůbec první ekonomicky vyspělou zemí, která se k takovémuto řešení uchyluje.

2. Zvýšila se tímto výjimečným krokem pravděpodobnost bankrotu?

V nepatrné míře určitě ano. Řekové působí roztěkaně a nejistě, když nejdříve splátku přislíbí, a za pár hodin ji ruší a žádají sloučení splátek. Nepočínají si zrovna dvakrát věrohodně, což registruje nejen věřitelská strana, ale i finanční trhy. Ani jedna z vyjednávajících stran si zjevně nepřeje vyhlášení platební neschopnosti, byť třeba jen částečné. Stále si myslím, že dohoda je nejpravděpodobnějším řešením. Nejdříve musí být vyčerpány všechny možnosti, včetně sloučení půjček, aby pak jedné z vyjednávacích stran mohly – pod již těžko snesitelným tlakem – „konečně“ rupnout nervy. Pak se dočkáme nějaké kompromisní dohody. Není výjimečné, že takovéto zásadní „dealy“ jsou uzavírány doslova za minutu dvanáct.