Dítě, když se narodí, žije ve svém světě pohádek, kde je dobro a zlo jasně odlišeno, čaroděj proti statečnému princi, ježibaba proti krásné princezně. To až později si dítě s překvapením uvědomí, že obě polohy jsou součástí jeho vlastního nitra, že dobrý princ i zlý černokněžník jsou součástí mě samotného. A že i rodiče, kdysi v mládí absolutně dobří, archetypálně laskavá maminka a archetypálně statečný otec, jsou lidé se svým dobrem i svým zlem.

Židovství se vždy ostře vymezovalo proti dualistickému vidění světa na děti světla a děti tmy, na nás dobré, porážející ony zlé. Hrdinové bible nejsou nikdy postavy akčních filmů, svádějící grandiózní bitvy a vyhrávající ve všech zápasech. Písmo – a čtěme prosím jeho příběhy, ať již jsme věřící nebo nevěřící – nám přináší jiné poselství: hrdinové mají své chyby a zbabělci své ctnosti. Hrdina Noe po svém příběhu usne nahý a opilý, Abrahám vyžene Hagar a Ismaela, Mojžíš nevstoupí do zaslíbené země a veliký král David má za sebou příběh s Bat-šebou, manželkou Uriášovou. A navíc, to, že jeden je povolán, neznamená, že by druhý byl zavržen. Povolán je Jákob, ale Ezau není zavržen. Ba naopak, naše sympatie jsou s Ezauem, tak jako byly předtím s Hagar a Ismaelem.