Jak si vlastně formujeme obraz světa? Většinou pomocí televizních obrazovek, radiových stanic, stránek novin či internetových odkazů.

Otázkou je, jak k tomu, co se dozvíme, dále přistupujeme. Zda jako k zaručené informaci, o níž se dále nepochybuje, nebo jako k něčemu, co by stálo za další přezkum.

Ne nadarmo se říká „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“. Čím více cizích jazyků ovládáme, tím větší možnosti v komparaci informací z různých koutů světa máme. Stejně tak není klišé, že „svoboda je poznanou nutností“. Jenom ten, kdo zná, je svobodný – neboť znalost snižuje riziko být zmanipulován. Kdo neví nic, uvěří čemukoli. Stačí mu to správně nadávkovat.

Jak ale zjistíme, o čem máme pochybovat?

Když například v médiích proběhne kauza – vymysleme si příběh – jak zlý otec dohnal dceru do blázince a jak jí jako tyran ničí život, zatímco její matka div není světicí, nemáme důvod tomu nevěřit. Nic o této kauze nevíme. Uslyšíme-li navíc dceru, jak mluví proti otci, je přece všechno jasné. Že by třeba manipulátorkou a tyrankou byla matka, nás vůbec nenapadne.