Marek Řezanka: Kantorkové dnešních dnů. Putnovi jsou nějaké argumenty ukradené

Otázka, kterou bychom si měli klást, je ovšem obecnější. Co můžeme od „naší inteligence“ očekávat? Jaké nároky klademe na „naši“ akademickou sféru? Kam kráčí „naše“ studentstvo? Co reprezentuje „naše“ umělecká scéna?

Pokusíme-li se na tyto otázky odpovědět, není od věci udělat si malý historický výlet do dob, kdy se studenti i potulní herci pohybovali na okraji společnosti a kdy hlavním cílem učitelů bylo předat svým žákům nějaké hodnoty a nějaký zápal pro tu či onu činnost, pro ten či onen předmět. Tehdy jsme ještě mohli učitele a herce považovat za své. To se ještě mohla divadla budovat pod heslem Národ sobě – a dokonce si mohla dovolit i luxus vyhoření – a stejně byla postavena znovu.

Teprve po tomto exkursu pochopíme, že nemůžeme žádat nějakou revoltu – nedej bože kritické myšlení – od těch, kteří se stali nedílnou součástí establishmentu. Není náhodou, že „vychováváme“ studenty k myšlení pasivnímu – či nejlépe, vychováváme je k nekritickému přebírání toho, co je „in“ a co je „zavrženíhodné“ (a co s kritickým myšlením nemá pranic společné). Neučíme je historii, a pokud je již s historií seznámíme, potom něco zamlčíme a něco překroutíme. A hlavně, učíme historii axiomaticky, dogmaticky: Tak to zkrátka bylo, nehledejte více.

Na tabulích se objevují rovnítka mezi komunismem a nacismem či fašismem, aniž se jednotlivými „ismy“ dále zabýváme, aniž hledáme jejich podstatu a zásadní rozdíly, aniž se zabýváme jejich různými formami a příklady v praxi.

Důstojně se ukláníme před pojmem „svoboda“, ale zároveň zůstáváme silně nesvobodni – přímo zakleti – ve své nevzdělanosti. Svážou nás potom pouta jakékoli teorie, která se zrovna mohutně – jako tsunami – šíří mainstreamovým mediálním prostorem.

Pokud se přece jenom nějaký nesmělý plamínek studentského vzdoru objeví – jako například Týden neklidu – je brzy pečlivě uhašen. Stále tak budeme vzhlížet ke školnému jako k modle, jíž je nutné přinášet oběti. Smůlou je, že obětí je v tomto případě vzdělanost společnosti jako taková. Vzdělání by nemělo být něčím, čeho lze dosáhnout vysolením pořádné sumičky. Podobně jako lidské zdraví nebo zajištění beztrestnosti.

Školné není cestou z propasti, ale naopak nás do ní směřuje. Cestou z krize potom není ani nápad zavést školné na vybrané obory, třeba humanitní. Nepotřebujeme snad kvalitní historiky, filosofy či novináře? Pokud se jimi budou stávat toliko lidé movití, ze stávajícího stavu nevybředneme. Domnívám se, že je potřebujeme snad ještě o něco více než zdatné techniky, inženýry, konstruktéry.

O jakém že stavu mluvím? O takovém, kdy akademici i studenti vystupují jako jednotné těleso, kde je pečlivě srovnám krok – a kde se pěje v jediné oktávě ta samá písnička. Úkroky ani alternativní hlasy se nepřipouštějí.

Stačí si vzpomenout, jaké mručení akademického sboru se ozvalo poté, co si jeden akademik dovolil zpochybnit „důstojnost“ červenokaretního tažení sedmnáctého listopadu. Zima se tehdy pořádně zapotil. Včas si ale uvědomil své „morální hodnoty“ a zařadil se poslušně do jednotné fronty s tím, že mu šlo pouze o kosmetické detaily, které vlastně ani nestojí za zmínku.

Je cosi divného ve státě, kde neprobíhá debata – a kde je každý, kdo se odchýlí od „jediné pravdy“, označen za „nepřátelského kolaboranta“.

Jakým příkladem nám jdou „naši“ profesoři? Čím se liší od Remarqueova třídního Kantorka, který verboval své žáky na frontu?

„Je to nevýslovně smutné a těžko vysvětlitelné,“ půjčím si větu M. C. Putny, kterou uvozuje svůj traktát proti Janu Petránkovi. Ne snad, že by nebyla témata, kde je možné (ba přímo nutné), s panem Petránkem polemizovat. Polemika by však měla být věcná a měla by se soustředit na argumenty. Toho ale očividně „profesor“ a autor Obrazů z kulturních dějin ruské religionizity není schopen.

Jinak by snad nemohl napsat, že: „U mnohých z těch, kdo se zapojili do Putinova propagandistického tažení, to lze celkem snadno objasnit frustrací, komoušstvím, hloupostí, primitivním antiamerikanismem, penězi nebo kombinací toho všeho. Ale jeden z doyenů české žurnalistiky, který už nemá ničeho zapotřebí a který toho tolik ví o sovětském režimu i o starších ruských dějinách?“

Je snad znalost ruských reálií neslučitelná s kritickým pohledem na politiku Západu? Proč hned používat škatulky jako „komoušství“, „hloupost“ či „primitivní antiamerikanismus“? Lepší argumenty by „pan profesor“ v zásobě neměl? Nezajímá ho posloupnost jednotlivých událostí a co především, není zvědav na důkazy, kdo má co vlastně na svědomí? Neměla by právě touha poznat (bez ohledu na skutečnost, komu to prospěje a komu uškodí) zdobit profesorský titul? Neměl by si právě pan profesor umět odpovědět na otázku, jak je možné, že člověk, který konzistentně bojoval proti útlaku a nesvobodě, píše, co píše?

W. Bittner, člen Mezinárodního PEN klubu, vystudovaný právník a několikrát vyznamenaný spisovatel, zřejmě Putnu svou knihou Dobytí Evropy Amerikou nepotěšil (pokud se mu tedy dostala do rukou).

Putna – ryze neprofesorsky vyznává černobílé pojetí světa. Nepřítele má definovaného neměně, staticky, stejně jako ty, které „je záhodno podporovat“. Dokonce i v rámci Jednoho světa se objevil snímek Válka lží, který ukazuje, jak se jedna bezvýznamná figurka hodila kruhům bažícím po válce, aby na ni svalila veškerou vinu a zodpovědnost. To již ale válka opřená o falešné důkazy byla na světě.

Putnovi jsou nějaké argumenty ukradené. Kdo nezpívá v jeho tónině, je v lepším případě pomýlený, v horším případě agent. „Ani věk, ani zkušenost, ani statečnost v předchozích válkách s prolhanými režimy zjevně nejsou zárukou, že člověk nepodlehne a nepopře všechno, čím býval,“ napsal ve svém morálním epitafu na adresu novináře Jana Petránka. Co asi „pan profesor“ předá do vínku svým žákům? Čím obohatí jejich mysl?

Bittner si vcelku podrobně všímá selhání německých médií. Mj. píše: „Dokonce ani o zavraždění osmačtyřiceti proruských demonstrantů v Oděse, kde prozápadní nacionalisté zapálili Dům odborových svazů, se nezmínil ani jeden úvodník. Noviny informovaly o „protiteroristické operaci“ a „silných bojích s promoskevskými separatisty“ na Východní Ukrajině, ačkoliv v tomto okamžiku již každý věděl, že tam zuří občanská válka“. (Bittner, s. 27).

Putnovou vírou ale zřejmě není schopen otřást. Zbývá jenom se zeptat, zda právě víra je tím hlavním předpokladem k profesuře.

Generál Andor Šándor se potom nijak nebojí použít nějaké to ostřejší slovo, za něž by jiní viděli okamžitě rudé karty a byli popisování jako nebetyční sprosťáci: „Takže povinné odvody považuji za dobré, jsem jen rozpačitý z toho, že stát dává možnost mužům a ženám v populaci osmnáct až šedesát let odmítnout bránit tuto zem nejen z náboženských důvodů, ale z řady jiných. To mně přijde trochu zvláštní. Na Slovensku se krátce po účinnosti toho nového branného zákona přihlásilo dvanáct tisíc slovenských mužů, že nejsou ochotni bránit svoje ženy, matky, děti, rodiny, majetek. Skutečně nerozumím tomu, jak je možné, že se ve společnosti najde, a teď mi promiňte ten výraz, tolik sráčů. Já jsem prostě proti tomu, aby stát jasně kodifikoval, že kdo nechce, tak nemusí.“ Holt není „kunda“ jako „sráč“. Jde přece o kontext – a nemůže nám být putna, jak si někdo dovolí přeložit „pussy“ – zato bychom měli tleskat nesmlouvavé tvrdé linii proti „Simulantenbande“, která se chce flákat raději v zajetí, než by hrdinně padla za „císaře pána“ (nebo za něčí nadité žoky). To je vskutku neodpustitelné a do nebe volající.

Za mnohem sprostější, než ono nevoňavé slovo, ovšem považuji drzost volání do zbraně. Za zájmy, které nejsou zájmy občanů. Ve jménu demokracie, která je vražděna jako první – spolu se svobodou slova.

Holt kantorkové dnešních dnů se zase houfují. Jediné, co může být jinak, je okolnost, že na „západní frontě“ nebude patrně o nějakém klidu ani řeči.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami