Problém levicových voličů (či voličů, jejichž zájmy by měla hájit právě levice, neboť pravice toho z logiky věci není schopna) je nasnadě. Jakmile mají na výběr pouze mezi stranami prosystémovými (či naoko protisystémovými, které jdou ale systému na ruku a už se těší na koalice s partajemi ryze prosystémovými), nemohou nikdy vybrat v souladu se svými zájmy. A z toho plyne deprivace těchto lidí.

Kdo je více napravo?

Realisté i ODS se předhánějí v tom, kdo z nich je tou pravou pravicí. Pokud si chce volič, jehož zájmem je podpora sociální politiky, namlouvat, že jeden z těchto subjektů mu k tomu napomůže, je na omylu. Bude-li tyto subjekty volit, bude volit proti sobě samému. Nebude to samozřejmě poprvé - a nebude to ani nic ojedinělého.

Realisté i ODS přicházejí s rovnou daní z hrubé mzdy s tím, že se předbíhají, kdo z nich to myslí upřímněji.

Volič se však v minulosti mohl přesvědčit, že takzvaně rovná daň vůbec není rovná – a že je výhodná pouze pro ty s nevětšími příjmy.

Stejně tak už jsme tu měli výkřik, že to chce snížit odvody na důchody – ať se potom každý postará na stáří o sebe sám. A kdo nebude mít, holt smůla…