Marek Řezanka: Studium bez šance

Hlavně nemyslet a neznat…

Tito studenti často nemají dostatečné všeobecné znalosti – ztroskotat mohou i na otázkách týkajících se dat jako například 15. 3. 1939, 21. 8. 1968 či 17. 11. 1989. Jak se potom mají vyjadřovat ke složitějším historickým událostem? Je to stejné, jako bychom chtěli používat integrály a neznali bychom, jak se vypočítá diskriminant, či hůře, neuměli bychom pracovat se zlomky.

Mluvíme-li o vysokoškolském vzdělání, měli bychom se bavit zejména o jeho smyslu. Stačí nám, že má někomu zajistit lepší sociální status? Máme být vzdělaní, abychom byli v balíku (odhlédneme-li od skutečnosti, že mnohdy je tomu přesně naopak)?

Studenti, náš vzor?

Na jednu stranu si máme studentstva vážit jako nějaké prestižní vrstvy, jako inteligence, která by měla být naším vzorem. Máme brát vážně jeho odpor proti demokraticky zvoleným radním jen proto, že nepocházejí z té „správné“ strany (vzpomeňme si na hon na paní Baborovou). Máme tento odpor brát vážně, třebaže je zjevné, že studentstvo se stalo oporou establishmentu. Jaký posun od dob, kdy slovo student znamenalo symbol rebelie, odporu proti vrchnosti a mělo punc kritického myšlení.

Na straně druhé bychom neměli zapomínat na okolnosti, které dnešní studentstvo a akademickou půdu vůbec jako nějakou morální autoritu silně zpochybňují. Zavzpomínejme na různá propagační videa, která lákají ke studiu převážně chlapce, aby si mohli opatřit tři "b" -- barák, bourák a blondýnu. Žena je v těchto videích redukována na jednu z položek, které mají zajistit studentovi (rozuměj: muži) pohodlný život s mnoha radostmi. Je evidentní, že video s vnadnou blondýnou nemá na školy přivábit vědychtivé studentky. Nejsou snad zapotřebí?

Podobných videí bychom nalezli více než dost. Za všechna si přibližme následující spot:

„Pedagog veřejné školy se musí prostě přizpůsobit silnějšímu, dravějšímu a bohatšímu a prokázat mu úctu a náležitý obdiv pomlasknutím nad dámským doprovodem. Klip tedy degraduje nejen ženy, ale i akademickou obec a vůbec hodnotu vzdělání jako takovou,“ hodnotí video Lucie Jarkovská. Ano, vlci z Wall Streetu jsou našimi vzory. Bezohlední, bezskrupulózní, amorální. Jen si kopněme do „ubohých socek“, které musejí měsíc co měsíc počítat, aby vůbec nějak vyšly – nebo se rovnou topí v moři dluhů. Pohrdejme lidmi, kteří se živí prací – a nedej bože chtějí nejdál dojít s poctivostí.

Pohrdejme učiteli, kteří by snad chtěli studenty vést ke kritickému myšlení. Již na středních školách je učitelům vštěpováno, že jsou nic ve srovnání s bohatým sponzorem, který je shodou okolností tatínkem nějakého ze žáků. Kdepak nějaká autorita.

Co nám sdělují videa, která se uchylují k sexismu a k obdivu různých machinací a spekulací? Stokrát mohou pedagogové opakovat, že nemáme smysl pro humor a nadsázku. Výše uvedený spot je adresován zcela jasně a s naprosto zřetelným poselstvím. Byl směrován k cílové populaci. K populaci, která má shůry hledět na „nepotřebný plebs“, který je dobrý tak leda k tomu, aby platil dluhy za jiné.

Titul – a nic víc?

Pro mě osobně je smyslem vysokoškolského vzdělání především hledání. Chápu ho jako neustálý dialog, v němž mají být konfrontovány nejrůznější postoje, aniž je nositel jakéhokoli z nich dehonestován a zesměšňován. Určující mají být fakta, a ne to, co „se přece říká“ či co si někdo myslí, že to tak musí být.

Měl by být veden dialog jak mezi studenty samými, tak mezi studenty a pedagogy. Nejsme ale mnohdy naopak svědky modelu, kde mlčící třída nekriticky přejímá „nezpochybnitelnou pravdu“ svého učitele?

Chtěli-li bychom jmenovat nejzávažnější problémy našeho školství, začneme nedostatkem historického povědomí již na středních školách a skončíme u poměrně vysokého počtu vysokých škol (včetně soukromých) a upadajícího kreditu našeho „akademického“ prostředí, které se durdí nad každým (z)neuznaným profesorem, ale nezabývá se tím, jaké hodnoty vlastně hájí a jakým vzorem komu (ne)jde.

Co mnozí dnešní pedagogové předávají svým studentům? Učí je kritickému přístupu k pramenům – tedy i k médiím? Podporují disputaci? Dopřávají sluchu pluralitním názorům? Klaďme si tyto otázky – už pro ten povyk, jak je akademická půda údajně znevažována chováním hlavy státu. Co by teprve způsobilo zpoplatnění humanitního studia? Našlo by se stále dost adeptů nadšených z toho, že si mohou platit kolovrátek „jediných možných pravd“? Opravdu by jim to ještě stálo za to?

Můžeme si vážit pedagogů, kteří čmárají sprosté obrázky na zeď záchodků, kteří schvalují házení vajec (ovšem výhradně na určité cíle), kteří podporují vystavování červených karet demokraticky zvoleným politikům, kteří účelově překrucují historii (jako že jsme byli 9. května 1945 Sověty okupováni) a kteří šíří „jedinou pravdu“?

Levice škodí zdraví?

Budou to četní studenti a akademici, kteří nás budou utvrzovat v tom, jak je vše levicové fuj, nebezpečné, hloupé, nevzdělané, demagogické a nemoderní. Jak to není „cool“ ani „in“.

Pak si jen stačí přečíst zprávy o tom, jak u nás pravicová radikální scéna bídně hyne, zatímco ta levicová vzkvétá jako sedmikrásky.

Není to tak dávno, co si nositelé titulů z dob totalitních měli sypat popel na hlavu. Ptáme se však na morální kvality dnešních titulovaných? Jaké nároky klademe na naše profesory?

Nelze pominout ani fakt, že vysokoškolské studium je diskreditováno celou řadou podvodů. Proč bychom nad nějakým problémem přemýšleli a hloubali nad ním, když stačí zaplatit – a někdo za nás práci vyrobí? Má pak takový titul ještě nějakou hodnotu?

Rok 2015 učinil pomyslnou tečku za špičkou ledovce v podobě rychlostudia na plzeňských právech. Právnická fakulta Západočeské univerzity v Plzni získala po čtyřech letech znovu akreditaci pro doktorský studijní program. Rozhodla o tom Akreditační komise. Zase jedna z těch pohádek, kde vše dobře dopadlo – nebo snad ne?

Václav Bláha vzdorující

Zastavme se ale ještě na chvíli v Plzni, tentokrát u jednoho konkrétního případu. U kauzy studenta politologie, který v Plzni narazil na ostré hrany dvojího metru.

„Rozhodl jsem se uveřejnit precedent v letošním uznávání zápočtů v předmětu Politické systémy 4 v bakalářském oboru Politologie na Katedře politologie a mezinárodních vztahů Západočeské univerzity v Plzni. Podle výsledků a popisů odevzdání 1. pokusu monitoringu zveřejněných na Coursewaru vyučující Lindou Piknerovou došlo k situaci, kdy 11 studentů prokazatelně nesplnilo jí zadané podmínky a 8 z nich nemělo nutný seznam zdrojů (tito studenti tak oproti mně porušili Formální náležitosti textů této katedry, str. 4). Všichni však od Lindy Piknerové získali zápočet,“ upozorňuje jeden ze studentů politologie, Václav Bláha.

V další stati potom přibližuje harmonogram své anabáze a současně stručně popisuje reakce jednotlivých aktérů. Například u 12. května píše: „Zastavuji se na konzultačních hodinách Davida Šance a podávám žádost o změnu učitele na zkoušku z předmětu Politické systémy 4. David Šanc se snaží ignorovat precedent, kryje Lindu Piknerovou a chce si zdůvodnit verdikt, aby nebyl udělen zápočet. Protestuji a záležitost přirovnávám k absurdní hypotetické fotbalové situaci, kdy jsem vstřelil regulérní gól a rozhodčí váhají s uznáním branky a pro „jistotu“ mi přeměřují standardní kolíky na kopačkách, aby následně gól neuznali s odůvodněním, že mé kolíky standardní nejsou. Stále přitom běží čas a ostatní hráči dávají góly z ofsajdu nebo netrefují bránu, ale jim rozhodčí góly uznávají. Po mém naléhání na měření stejným metrem pro všechny studenty se mne zeptal, zda jsem viděl práce dalších studentů. Odpověděl jsem, že pro něj bohužel ano, jelikož mi svou práci několik studentů zaslalo. Šanc si tedy prý situaci a další postup promyslí. Na nic nečekám a ještě ten den zařizuji schůzku na konzultačních hodinách u děkana Pavla Vařeky. Vařeka mne přijímá a sděluje mi, že materiály, které jsem mu zaslal, četl. Navíc mi říká, že Piknerová chybovala už jen tím, že výsledky uveřejnila a ostatní studenti tak mohli vidět výsledky ostatních, což se prý nesmí. Děkan mi sdělil, že se vyjádří do týdne. Není bez zajímavosti, že téhož dne Linda Piknerová sděluje přes web katedry, že od 18. 5. do 29. 5. si vezme dovolenou“ (Více ZDE).

Najde se někdo, kdo se stížností Václava Bláhy bude seriózně zabývat? A kolik dalších „drzých“ studentů naráží na skutečnost, že je k nim přistupováno jinak, než k těm, kteří loajálně mlčí a následují své velké vzory?

Možná si někdo položí otázku, proč by nás měl vzrušovat případ zrovna nějakého Bláhy? Domnívám se, že právě z podstaty věci, z principu. Je zde důvodné podezření, že se student může ocitnout v roli hlavní postavy Kafkova Procesu (myšleno obrazně), která je odkázána na nějaký institucionální postup, jenž sama nemůže ovlivnit. Měli bychom dbát na to, aby se hodnotily (ne)vědomosti, ale ne názory a postoje. Aby v člověku nehlodal červ pochybností, že se neposuzoval výkon, ale že převážily sympatie či antipatie k dané osobě. Či že se pedagogové řídili ideologií (hodná Ukrajina x zlé Rusko) – a že do tohoto rámce se Bláhův monitoring jednoduše nehodil. Tento červ pochybností vnukává i následující otázku: Narazil by Václav Bláha se svým monitoringem, kdyby „zkoumal ruskou agresi“ a dospěl k „štětinovskému“ závěru, že jsme již dávno s Ruskem ve válce (divme se pak, že Štětina není v Rusku vítán s holubicí s ratolestí v zobáku)?
Neměli bychom být k podobným kauzám lhostejní již proto, že se zítra mohou týkat nás samotných. Student, který prokáže požadované znalosti, by měl mít šanci studium úspěšně dokončit. Pokud tomu tak není, ptejme se, proč? A co se musí stát, aby tuto šanci dostal.

Má-li být naše vysokoškolské studium důvěryhodné, mělo by podobným kauzám věnovat svou pozornost. Je přece důležité vědět, zda pedagogové hodnotí totéž podle zcela odlišného klíče – nebo ne? Václav Bláha uvádí, že disponuje pracemi, které dvojí metr hodnotitele přesvědčivě dokládají. Co jednomu projde a stačí mu k postupu, pro jiného znamená stop a vztyčený varovný prst. Holt, co je dovoleno bohům, není dovoleno jiným. Podezření na takovéto jednání je třeba prošetřit. Jinak se v roce šesti stého výročí upálení Jana Husa, mimo jiné universitního mistra, ubezpečíme, že některé ideály se nehodí bez ohledu na dobu, v níž jsou prezentovány a šířeny.

(Ne)kritická společnost

Uvědomme si, že my všichni máme šanci pouze tehdy, budeme-li podporovat kritické vzdělávání. Pokud dokážeme akceptovat názorovou pluralitu a budeme spolu schopni vést diskuse. Pokud vysoké školství nezredukujeme na produkci „mladých úspěšných mužů, kteří nebudou například při zmínce o pařížské komuně vědět, která bije“. Nezavírejme oči před chováním, které je akademické půdy nedůstojné. Apelujme na hledání, pochybování, zkoumání. Budeme-li velebit poslušné opakování a důraz na jednotný krok, a současně zatracovat pochyby a kritiku, jsme na nejlepší cestě k „nekritické společnosti“, jejíž stav začíná být naopak velmi kritický.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami