Hlavně nemyslet a neznat…

Tito studenti často nemají dostatečné všeobecné znalosti – ztroskotat mohou i na otázkách týkajících se dat jako například 15. 3. 1939, 21. 8. 1968 či 17. 11. 1989. Jak se potom mají vyjadřovat ke složitějším historickým událostem? Je to stejné, jako bychom chtěli používat integrály a neznali bychom, jak se vypočítá diskriminant, či hůře, neuměli bychom pracovat se zlomky.

Mluvíme-li o vysokoškolském vzdělání, měli bychom se bavit zejména o jeho smyslu. Stačí nám, že má někomu zajistit lepší sociální status? Máme být vzdělaní, abychom byli v balíku (odhlédneme-li od skutečnosti, že mnohdy je tomu přesně naopak)?

Studenti, náš vzor?

Na jednu stranu si máme studentstva vážit jako nějaké prestižní vrstvy, jako inteligence, která by měla být naším vzorem. Máme brát vážně jeho odpor proti demokraticky zvoleným radním jen proto, že nepocházejí z té „správné“ strany (vzpomeňme si na hon na paní Baborovou). Máme tento odpor brát vážně, třebaže je zjevné, že studentstvo se stalo oporou establishmentu. Jaký posun od dob, kdy slovo student znamenalo symbol rebelie, odporu proti vrchnosti a mělo punc kritického myšlení.

Na straně druhé bychom neměli zapomínat na okolnosti, které dnešní studentstvo a akademickou půdu vůbec jako nějakou morální autoritu silně zpochybňují. Zavzpomínejme na různá propagační videa, která lákají ke studiu převážně chlapce, aby si mohli opatřit tři "b" -- barák, bourák a blondýnu. Žena je v těchto videích redukována na jednu z položek, které mají zajistit studentovi (rozuměj: muži) pohodlný život s mnoha radostmi. Je evidentní, že video s vnadnou blondýnou nemá na školy přivábit vědychtivé studentky. Nejsou snad zapotřebí?

Podobných videí bychom nalezli více než dost. Za všechna si přibližme následující spot: 

„Pedagog veřejné školy se musí prostě přizpůsobit silnějšímu, dravějšímu a bohatšímu a prokázat mu úctu a náležitý obdiv pomlasknutím nad dámským doprovodem. Klip tedy degraduje nejen ženy, ale i akademickou obec a vůbec hodnotu vzdělání jako takovou,“ hodnotí video Lucie Jarkovská. Ano, vlci z Wall Streetu jsou našimi vzory. Bezohlední, bezskrupulózní, amorální. Jen si kopněme do „ubohých socek“, které musejí měsíc co měsíc počítat, aby vůbec nějak vyšly – nebo se rovnou topí v moři dluhů. Pohrdejme lidmi, kteří se živí prací – a nedej bože chtějí nejdál dojít s poctivostí.

Pohrdejme učiteli, kteří by snad chtěli studenty vést ke kritickému myšlení. Již na středních školách je učitelům vštěpováno, že jsou nic ve srovnání s bohatým sponzorem, který je shodou okolností tatínkem nějakého ze žáků. Kdepak nějaká autorita.

Co nám sdělují videa, která se uchylují k sexismu a k obdivu různých machinací a spekulací? Stokrát mohou pedagogové opakovat, že nemáme smysl pro humor a nadsázku. Výše uvedený spot je adresován zcela jasně a s naprosto zřetelným poselstvím. Byl směrován k cílové populaci. K populaci, která má shůry hledět na „nepotřebný plebs“, který je dobrý tak leda k tomu, aby platil dluhy za jiné.

Titul – a nic víc? 

Pro mě osobně je smyslem vysokoškolského vzdělání především hledání. Chápu ho jako neustálý dialog, v němž mají být konfrontovány nejrůznější postoje, aniž je nositel jakéhokoli z nich dehonestován a zesměšňován. Určující mají být fakta, a ne to, co „se přece říká“ či co si někdo myslí, že to tak musí být. 

Měl by být veden dialog jak mezi studenty samými, tak mezi studenty a pedagogy. Nejsme ale mnohdy naopak svědky modelu, kde mlčící třída nekriticky přejímá „nezpochybnitelnou pravdu“ svého učitele? 

Chtěli-li bychom jmenovat nejzávažnější problémy našeho školství, začneme nedostatkem historického povědomí již na středních školách a skončíme u poměrně vysokého počtu vysokých škol (včetně soukromých) a upadajícího kreditu našeho „akademického“ prostředí, které se durdí nad každým (z)neuznaným profesorem, ale nezabývá se tím, jaké hodnoty vlastně hájí a jakým vzorem komu (ne)jde.

Co mnozí dnešní pedagogové předávají svým studentům? Učí je kritickému přístupu k pramenům – tedy i k médiím? Podporují disputaci? Dopřávají sluchu pluralitním názorům? Klaďme si tyto otázky – už pro ten povyk, jak je akademická půda údajně znevažována chováním hlavy státu. Co by teprve způsobilo zpoplatnění humanitního studia? Našlo by se stále dost adeptů nadšených z toho, že si mohou platit kolovrátek „jediných možných pravd“? Opravdu by jim to ještě stálo za to?

Můžeme si vážit pedagogů, kteří čmárají sprosté obrázky na zeď záchodků, kteří schvalují házení vajec (ovšem výhradně na určité cíle), kteří podporují vystavování červených karet demokraticky zvoleným politikům, kteří účelově překrucují historii (jako že jsme byli 9. května 1945 Sověty okupováni) a kteří šíří „jedinou pravdu“?