Nečekal jsem to, ale potěšili mne. Za každého člověka, který v tomhle směru dokáže dohlédnout dál než pár dní dopředu, jsem rád, ať už patří k libovolnému konci politického spektra.
V téhle souvislosti mě napadlo podívat se na několik historických jevů a událostí, které byly tomu dnešnímu dění podobné. Některé jejich důsledky ovlivňují politiku a společenské poměry dodnes. Leckdy bereme za samozřejmé něco, co vůbec samozřejmé nebylo, nebo argumentujeme nějakou větou či citátem, jehož kontext už upadl do zapomnění.
Vybral jsem tedy tři taková historická témata, o kterých chci postupně napsat. Všechna jsou z dějin Spojených států amerických, protože i ten současný boj o to, co smějí a nesmějí sociální sítě, se bude rozhodovat hlavně tam.
Ani jedno z těch témat není perfektní analogií k dnešnímu digitálnímu světu a není mým cílem říci „vidíte, toto řešení musíme zkopírovat a bude hotovo.“ Odlišnosti spočívají například v roli státu. Ale paralel k dnešku najdete docela dost.
Tak tedy, první díl: smí americký občan posílat sprosťárny poštou? A co je to vlastně sprosťárna z pohledu úředníka a soudce?
Na scénu přichází puritanismus
Jedna z okolností, která hodně ovlivňuje dnešní debatu o právech soukromých společností, je ta, že valná většina našich základních politických myšlenek je hodně stará. Kořeny dnešního moderního liberalismu sahají hluboko do 18. století, jsou starší než parní lokomotiva, lodní šroub nebo ruchadlo. Nejpalčivějším problémem svobodomyslného člověka té doby byl přežívající feudální systém, vůči kterému se liberálové vymezovali; je to dost vidět v tématech, kterým věnovali největší pozornost (například „žádné zdanění bez reprezentace“).
Kdo by měl sestavovat vládu?Anketa
Tehdejší civilizace ještě moc neřešila otázky „síťových systémů“, infrastruktury, která nějakým způsobem obsluhuje celé komunity a má sklony k přirozené monopolizaci. Člověk 18. století se s takovou infrastrukturou běžně nesetkával. Elektřina byla ještě hračkou v laboratořích potrhlých učenců, kanalizace a vodovod se vyskytovaly jen v některých čtvrtích největších měst světa (tak například Praha začala zřizovat všeobecnou kanalizační síť až po roce 1816 - ZDE). Pro pouliční osvětlení platilo totéž (ZDE). Výrazné výjimky byly jenom tři: veřejná silniční síť, veřejné plavební kanály a pošta.
Pošta už byla v 18. století dobře zavedeným jevem a americkému Kongresu je přiznáno právo zřídit celostátní poštovní službu přímo v ústavě (ZDE) – což naznačuje, že i otcové zakladatelé, kteří v mnoha jiných věcech projevovali vysloveně libertariánského ducha, si uvědomovali, že tento typ plošné služby není vhodné ponechat úplně živelnému vývoji.
O kus dál v té samé ústavě, respektive v jejím prvním dodatku (ZDE), je ustanoveno, že Kongres nepřijme žádné zákony omezující svobodu slova. Teoreticky byste tedy měl mít právo posílat americkou federální poštou, co se vám zachce – aspoň pokud to nebude pro příjemce nebezpečné (například bomba). Aspoň pokud si vykládáte první dodatek stejně jako já.
V praxi to bylo dost zásadně jinak, protože do hry vstoupila – a na dlouho, téměř na sto let! – další typicky americká vlastnost. Puritanismus.
Kam vede potlačování neřesti
Otázka, jestli se ochrana svobody slova vztahuje i na takzvaně obscénní obsah, se v Americe u soudů řešila mnohokrát a výsledky jsou, mírně řečeno, neuspokojivé – zejména proto, že vymezit s dostatečnou přesností, co je vlastně obscenita, je beznadějný úkol. Při důležitém soudním sporu Jacobellis v. Ohio (1964 - ZDE) vyřkl soudce amerického nejvyššího soudu Potter Stewart dodnes slavnou větu: „Nebudu se dnes dále pokoušet definovat ten druh materiálu, který bývá zahrnován do krátkého popisu ‚tvrdá pornografie', a možná bych to ani nikdy srozumitelným způsobem definovat nedokázal. Ale poznám ji (míněno pornografii, pozn. MK), když ji vidím, a film, o kterém rozhodujeme v tomto sporu, jí není.“
(Pro paralelu s dnešní debatou o mezích svobody projevu zkuste místo obscenity či pornografie dosadit třeba projevy nenávisti nebo podněcování k násilí.)
V případě americké federální pošty a jejího nepřátelského postoje vůči „obscenitě“ sehrál ústřední roli jistý Anthony Comstock, zakladatel newyorské Společnosti pro potlačování neřesti (ZDE). Charakter organizace můžete posoudit už při pohledu na její razítko. Málokdo v celé historii lidstva si dal pálení knih přímo do vlastního znaku, většina tyranů je navenek aspoň trochu subtilnější.
Comstock sám sebe označoval za člověka, který pleje plevel v zahrádce Boží („weeder in God’s garden“) a byl ve své snaze potlačit veškerou komunikaci sexuálního charakteru neuvěřitelně, až monomanicky vytrvalý. Systematickým lobbováním se mu podařilo protlačit zákon neformálně zvaný Comstock Act (1873 - ZDE), podle kterého jste se provinil federálním zločinem, pokud jste využil služeb americké pošty k zasílání jakýchkoliv nemravných materiálů. Definice byla nesmírně široká, spadaly do ní i lékařské informace o antikoncepci, erotické hračky nebo písemně vyjádřené chtíče. Dokonce i učebnice anatomie nebo porodnictví byly na hraně a několik států raději přijalo místní normy, které explicitně stanovovaly, že zasílání učebnic trestným činem není. (Podrobné informace k celé této povedené rodince zákonů najdete v angličtině ZDE.) Zákony byl časem rozšířeny i na soukromé dopravní společnosti.
Comstock coby mravný a poctivý občan se nespokojil jen s přijetím samotných zákonů. Chtěl také v co největším rozsahu vynutit i jejich řádné dodržování a podařilo se mu dosáhnout toho, že pro něj americká pošta zřídila oficiální úřad poštovního inspektora. V něm pak Comstock rozhodně nespal na vavřínech. Vedl si statistiku o svých úspěších a na sklonku života se chlubil tím, že se mu podařilo spálit 15 tun knih, zatknout čtyři tisíce lidí a 15 z nich dohnat k sebevraždě.
V roce 1878 zabránil Comstock vážně míněnému pokusu o zrušení „svého“ zákona tím, že kongresmanům předložil ty nejhorší vzorky ze své sbírky zabavených pornografií; při této informaci vás nutně napadne kacířská myšlenka, jak že to vlastně s tím jeho svatým rozhořčením bylo. Nicméně ať to bylo, jak to bylo, Comstock zůstal v úřadě až do své smrti roku 1915 (ZDE) a jeho dědictví jej přežilo ještě další desítky let. Fatální rány Comstockovým zákonům zasadil nikoliv Kongres – jak by to asi správně mělo být – ale několik soudních rozhodnutí během 20. století, například ve věcech Griswold vs. Connecticut (1965 - ZDE) a Eisenstadt vs. Baird (1972 - ZDE), které stanovily, že právo lidí na soukromý život je důležitější než státní zájem na potírání obscenity, ať už to znamená cokoliv.
Dneska si jen těžko umíme představit, že za zaslání nahaté fotografie nebo balíčku kondomů poštou hrozilo v USA až pět let nucených prací a že to zdaleka nebyla jen teoretická hrozba. Jak praví jedna známá píseň na motivy Warcraftu:
Leč na místo dnes všudypřítomného sexu nastoupila jiná ostře sledovaná témata.
Když vítězí morální panika
Což, čtenáři, možná bychom se měli podívat aspoň na pár styčných bodů historie Comstockových zákonů s dnešními poměry?
- Základem represe byla morální panika, tehdy kolem nemanželského sexu, dnes třeba kolem onoho davu, který vtrhl do Kapitolu. Morálně panikařící lidé mají tendenci šlapat po svobodě projevu či soukromí svých spoluobčanů s roztomile příšernou samozřejmostí. Právě ten morální rozměr v nich totiž vzbuzuje iluzi vlastní nadřazenosti.
- Existence centralizované sítě (v tomto případě pošty) vedla k tomu, že „nežádoucí“ činnost bylo možno plošně zakázat jedním rozhodnutím.
- Vágnost a neurčitost zakázaného chování vedla k širokému rozsahu represí, což bylo z pohledu zastánců celého systému asi spíše jeho výhodou než nevýhodou.
- Když byly příslušné zákony jednou přijaty, právní setrvačnost vedla k tomu, že různá jejich ustanovení přežívala v platnosti až do doby, kdy už koncertovali Beatles a nosily se minisukně.
- Soukromá a státní sféra spolu rády prorůstají, a to i personálně. Anthony Comstock, hlavní hybatel věci, byl cca 40 let zároveň jak vysokým zaměstnancem státní americké pošty, tak i zakladatelem a tajemníkem soukromé Newyorské společnosti pro potírání neřesti, přičemž tyto dvě funkce se navzájem doplňovaly s jedním a tímtéž cílem.
Tolik příběh o americké poště. A příště se podíváme … na železnici! Ale nebudou nás zajímat mašinky. Bude nás zajímat byznys. Velký byznys, jak jinak.
(Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
