Sofie Chrtková ve svém posledním článku popisuje ztrátu české suverenity z důvodu ekonomické závislosti na okolních zemích. Zcela jisto jistě má pravdu. Ekonomická suverenita jde ruku v ruce s politickou suverenitou i společenskou suverenitou. Jsme-li na někom závislí ekonomicky, jsme omezeni tedy i co do rozhodování v dalších otázkách, které nutně nejsou ryze ekonomické, ale ekonomiku částečně oslovují - a toto jsou de facto všechny otázky.

Klidně můžeme kritizovat polistopadové vlády, že zapříčinily „rozprodání" českého majetku západním firmám, ale otázka zní: „měly tyto vlády vůbec jinou možnost?". Domnívám se, že ne. Po roce 1989 jsme se mohli ubírat dvěma směry - jít vstříc západní Evropě, s tím, že nás, jako malou, ekonomicky slabou a na tržní hospodářství nepřipravenou zemi, globální kapitalismus pohltí. Vezme si to, co u nás má cenu a zbytek promění v popel. A toto se stalo. Druhá volba by byla, v zájmu „suverenity", se uzavřít před okolním světem, nekomunikovat s ním a nenavazovat s ním žádné styky a naivně čekat, že snad tímto jednou dorosteme do velikosti USA, abychom se pak náhle otevřeli a skoupili celý západní svět - tedy cesta Běloruska.

Domnívám se, že první volba byla nutné zlo, ale byla správnější. Samozřejmě, můžeme polemizovat o tom, že vše šlo udělat lépe, mírnější cestou pomaleji, ale stejně by k tomu došlo. Tržní ekonomika 20. a 21. století totiž není ekonomikou středověkou, kdy státy byly mezi sebou striktně uzavřeny, v mezinárodním obchodu panovala vysoká cla, aby se právě tato suverenita nenabourala, moderní ekonomika je globální, provázaná, jednoduchá a trendem je co nejmenší omezování takové ekonomické provázanosti. Každý je na někom závislý a nikdo nemá 100% suverenitu. Slabé státy jsou závislé na bohatých, ale i bohaté jsou závislé na těch chudších, protože bez nich by byly sami slabé - příklad: kdyby rozvojové země prudce zvýšily ceny za práci, tím zvýšily sice životní úroveň svých lidí, v důsledku by to znamenalo zchudnutí všech západních zemí, menší kupní sílu a v samotném důsledku i zchudnutí těchto rozvojových zemí, které by neměly již pro koho vyrábět. Ale jak z toho ven?