Ministryně v dopisu apeluje na živnostníky, aby si prý dobrovolně, sami od sebe, zvýšili svůj daňový základ a s ním i zálohy na důchodové pojištění do prvního, tedy průběžného pilíře. Že prý v opačném případě by dnešní živnostníci, kteří si mnohdy odvádějí naprosté zákonné minimum, „mohli mít v důchodu problémy.

Předpokládám, že na tenhle vtip ministryni Marksové neskočí ani osoba ducha mdlejšího. Protože lepší návod na to, jak se dobrovolně nechat státem okrást, jsem asi ještě neslyšela. A za slovem „okrást“ si stojím, byť ani trochu nepodezírám současnou vládu, že by to měla v úmyslu. Ovšem historický příklad nám vysvětlí, jak to v dějinách s těmi krádežemi bývá.

Když před několika lety vláda uvažovala o zavedení povinného druhého důchodového pilíře, byla jsem s manželem Pikorou jedna z prvních, kteří proti tomu hlasitě protestovali. Řada lidí to nepochopila a označila nás za levičáky nejhrubšího zrna. Měli dojem, že spořit si povinně na důchod ve druhém pilíři je přeci „správně pravicové“. Tihle kritici ale vůbec nepochopili, že my jsme tehdy druhý důchodový pilíř napadali nikoliv zleva, ale naopak zprava – varovali jsme, že vládě není možno věřit, že pilíř znovu nezruší, že peníze v něm nashromážděné nezestátní, že penzijní fondy nebudou prodělávat. Jak to dopadlo, všichni víme. 2. pilíř sice naštěstí nakonec nebyl zaveden jako povinný, všechno, před čím jsme varovali, se ale vyplnilo: Důchodové fondy v průměru loni vygenerovaly svým ovečkám ztrátu – ve fondech je méně, než do nich lidé vložili. Druhý pilíř, který byl zaveden na dlouhá desetiletí, nepřežil ani jednu vládu a byl zase zrušen. A peníze ve fondech u nás sice zestátněny nebyly, ale v jiných zemích ano (svého druhu o zestátnění se vlastně jednalo v Řecku).