Mít svobodu volby je někdy tak... ehm... namáhavé. A tak si to trochu zjednodušujeme. Namísto svobody volby čas od času preferujeme nemít volbu žádnou. Řeknu to asi takhle:

Když má kolega Pikora výjimečně kolegiální záchvat, přinese mi odpoledne k mému notebooku kávu. A pak se s hrdým samčím výrazem otáže: „Jaký jsem?“ I kdyby to ten den byla má již desátá káva a tudíž její konzumace by automaticky znamenala výjezd koronárky za mou osobou, nemám na výběr. Prostě musím usrknout, zatvářit se uznale a pronést vážným hlasem: „Díky, jsi borec, vždyť to pořád říkám.“ A Pikora vlastně ani jinou reakci nečeká.

Když se zase pan oddávající zeptá pana Vomáčky, zda si bere dobrovolně slečnu Polívkovou, automaticky se předpokládá, že Vomáčka odpoví „ano“. A ještě že se nad svou odpovědí nebude moc rozmýšlet, protože kdyby jeho odmlka byla moc dlouhá, mohlo by to nevěstu nepěkně urazit. Zkrátka v některých situacích v životě jsme si navykli slýchat jen jeden typ odpovědi a jinou odpověď si vlastně ani nepřipouštíme. A pokud náhodou místo „ano“ přijde „ne“, považujeme to za celkem dobrý vtip, ale právě jen vtip, který vlastně ani není myšlen vážně.