Jenomže asi po čtvrt hodině televizi zase znechuceně vypnul. A pak se půl hodiny vztekal nad zhatěnými plány: Že prý nový Vinnetou není ani pohádkou, ani střílečkou s vtipnými scénami. Že jen ukazuje, jak krvelační a ziskuchtiví běloši ukradli zem rudochům. Černobíle vykresluje dělnické hnutí v Evropě a ničení přírody v Americe. Jistě, na dějiny se tak dá dívat. Jenomže pak už nejde o pohádku, nýbrž o zelenou a levicovou ideologii. Místo pohádky tu máme skrytou agitku.

A podobným přerodem prošlo v posledních letech nápadně velké množství kdysi zcela nepolitických a nevinných věcí. Jako třeba charita.

Charita kdysi vznikla, aby někomu NEZIŠTNĚ pomáhala. Prostě cítíte, že někdo pomoc potřebuje, a vy mu pomoci CHCETE. CHCETE dělat dobro. V poslední době se jaksi zdá, že těch, kteří chtějí dělat dobro, se urodil pytel. Říkají si neziskové či nevládní organizace. Až na to, že nezištné konání dobra se u nich kamsi vytratilo a funguje jen jako zástěrka k vykonávání lobbyingu a politiky. Z nezištnosti se stala honba za penězi.

Tím samozřejmě nechceme říct, že dnes už neexistuje pravá charita. A už vůbec ne, že není třeba. Jenomže protože je pravá nezisková charita házena do jednoho pytle se „ziskuchtivými neziskovkami", je sakra těžké ji na první pohled odlišit.

A tak se stalo, že ziskuchtivé neziskovky nakonec začaly ubírat peníze skutečné a potřebné charitě. Těžko pak hledat peníze od dobrovolníků na skutečně neziskové provozování hospiců, na útulky pro psy, na občanské sdružení na záchranu jakési staré parní lokomotivy a další. Každého z nás div ne denně někdo při chůzi centrem města oslovuje, abychom přispěli na tohle a támhleto - a my se už stáváme i vůči skutečným srdcervoucím příběhům imunní, protože jsme vytrénovaní hledat za každou neziskovkou nějaký nekalý politický lobbying.