Hlouposti typu #metoo, kdy údajně před třiceti lety někdo někomu sáhnul na koleno, a ten druhý někdo z toho měl třicet let trauma. Nebo jak je možné, že paní Vašáryová radí Čechům takové chytrosti, jako že musejí přijmout větší množství imigrantů, protože to prý potřebuje náš hospodářský růst – když přitom po odstranění ideologického závoje je na hrubých datech snadno dokazatelné*), že imigranti hospodářský růst dlouhodobě zpomalují, nikoliv zrychlují. Jak je množné, že regulace a zakazování neustále roste a už znovu začalo být obtížné podnikat, protože míra státní buzerace přesáhla prahovou úroveň.

Mnoho lidí nabízí mnoho výkladů. Jsou tací, kteří vše hodí na EU. (Já taky nenechám na EU niť suchou, ale třeba USA nejsou EU, a taky tam leccos skřípe.) Jiní nadávají nad „zdegenerovaností mladé generace“. (Jenomže ony ženy, které si stěžují, že jim před třiceti lety někdo sáhnul na koleno, sotva lze označit za mladou generaci.) A ještě jiní vidí za vším „zběsilé sluníčkáře“. (Jenomže ti se někde museli vzít – něco muselo jejich zběsilost zasít).

Nabízím tak trochu jiné vysvětlení. Vysvětlení, které umí spojit vše dohromady: nové náboženství multikulturalismu, strachu ze sexuality i touhy po silnější regulaci a ochranářství. Ale musíme se vrátit o mnoho let zpět.

John B. Calhoun (1917-1995) byl americký behaviorální vědec známý pro svá studia hustoty obyvatelstva a jeho vlivu na chování lidí. A protože jaksi není dáno v rámci jednoho vědeckého života zachytit a vymodelovat chování několika generací lidí, své experimenty prováděl na myších. Z toho, co v 60. a 70. letech minulého století zjistil, mrazí. Podle všeho příliš dokonalý život zabíjí.

Pan Calhoun tušil, že jakýkoliv živočich – tedy i myš – a vlastně i člověk – potřebuje ke svému životu nějakou tu nedokonalost. A tak si položil otázku, co se asi stane, když všechny nedokonalosti odstraní, když myším vytvoří ráj na zemi.