A že musíme bojovat proti komunistům, protože naší zemi hrozně ublížili. Tou dobou pro nás ještě byla EU vzor a čeští komunisté nejkrystaličtější zlo. Za těch 22 let je vše obráceně.

EU se měnila a měnila, až se definitivně proměnila v jistý druh socialismu, v němž neustále ubývá svobod. A čeští komunisti jsou... no, jak jen to říct? Ve srovnání s některými jinými vejlupky se ještě skoro zdají být mírumilovní a krotcí jak beránci.

Někdy máme dokonce překvapivý pocit, že v Poslanecké sněmovně to mají v hlavě v určitém slova smyslu srovnané nejvíc, protože mají nějakou ideologii. Neříkáme, že je to ideologie pro nás přijatelná, ale alespoň je nějaká a ucelená. Komunisti, kteří studovali Marxe, jsou ve svých názorech přinejmenším celkem konzistentní. Víme, co od nich čekat. Jednotlivé axiomy a názory jim do sebe zapadají (byť pro jiné strany jsou pochopitelně nepoužitelné). Ovšem jiné strany často melou páté přes deváté, protože žádnou ucelenou ideologii nemají. Jen hájí zájmy svých majitelů či sponzorů. A dopředu je mnohdy těžké až nemožné odhadnout, jak se k té které věci postaví.

Před oněmi dvaadvaceti lety bychom nečekali, že to někdy řekneme, ale dnes jsou pro nás překvapivě čeští komunisti ještě „zlatí“: Jsou totiž předvídatelní, vážou na sebe 15 % nespokojených voličů, ale současně ve Sněmovně jsou ostatními stranami víceméně vyšachovaní, takže nemají v této izolaci mnoho možností provádět velké lumpárny. A nejsou radikální.

Jak to, že ne? Nu – protože byť si „běžní komunisté“ říkají komunisté, přeci jen dnes už (třeba na rozdíl od dvacátých let v Rusku) uznávají soukromý majetek. Na rozdíl od těch skutečně radikálních českých komunistů. Skutečně radikální čeští komunisté si dnes totiž neříkají komunisté, nýbrž Zelení.