Z nekonečné řady jeho antiegalitářských litanií budiž zde uvedeny tři příklady: počátkem června bědoval, že konec druhého pilíře penzijní reformy znamená příklon ke „komunistickému rovnostářství“. Před pěti lety, krátce pádu Topolánkovy vlády, vytmavil Kalousek lidovcům, že u nich „nabývá vrchu tón socialistického rovnostářství“. Z úst odcházejícího ministra financí nečekaně padlé vlády se pak Češi dozvěděli, že KDU-ČSL „stává se sociální demokracií s tím (rozdílem), že její členové chodí víc do kostela, než sociální demokraté“. Možná i víc, než Kalousek?

Jedním z vrcholných čísel tohoto jednostranného repertoáru bylo Kalouskovo předloňské vystoupení před studenty Právnické fakulty Univerzity Karlovy, které v červnu 2012 uspořádal právnický spolek Všehrd. Budoucím jurisdoktorům, soudcům a návladním tehdejší (už zase) ministr financí objasnil, že pojem rovnost je nutné chápat jako rovnost před zákonem a ne jako „rovnost žaludků“. Na to, proč těmito slovy de facto škrtá sto let vývoje západní civilizace, která k pouhé rovnosti práv dávno přidala péči o maximální „rovnost šancí“ (jež nevyhnutelně předpokládá přerozdělování a značnou „rovnost ve výsledku“ jako podmínku spravedlivé „startovní čáry“), se nikdo nezeptal. Kalousek asi auditoriu vrazil možné námitky zpět do hrdel zasvěceným konstatováním, že pokud jde o příjmy, Česko stále patří k „nejvíce rovnostářským zemím v OECD“. A on, Kalousek, proto prý logicky nemá v úmyslu rovnostářství zvyšovat (ale ani snižovat).

Co je moc, je příliš

Na tuto přesvědčivou seanci jsem si vzpomněl, když OECD minulý měsíc vydala žebříček životní úrovně (Index kvality života podle 11 kritérií) svých 36 členských - tedy vyspělých - zemí. Česká republika na něm obsadila 23. místo, dokonce až za Itálií či Španělskem, za státy, v nichž se hojně vyskytují rozhořčené sociální boje, masové demonstrace a velké stávky. Ono 23. místo však vlastně není tak úplně špatné, protože nejen Slovensko, ale třeba i Izrael jsou na tom hůře a roční příjem průměrné české rodiny je jenom o 132 tisíc korun menší, než inkasuje průměrná domácnost v OECD (473 tisíc korun). Jenže autoři sociální hitparády v „klubu bohatých zemí“ vědí, že průměrná domácnost vlastně neexistuje. A pokud jde o Kalouskovu vlast, prozkoumali i problém nerovnosti, kterýžto průzkum mohly pak tiskové agentury shrnout do jediné věty: „V ČR existuje poměrně značná nerovnost, kdy 20 procent nejbohatších obyvatel vydělává takřka čtyřikrát více než 20 procent nejchudších.“