Z nekonečné řady jeho antiegalitářských litanií budiž zde uvedeny tři příklady: počátkem června bědoval, že konec druhého pilíře penzijní reformy znamená příklon ke „komunistickému rovnostářství“. Před pěti lety, krátce pádu Topolánkovy vlády, vytmavil Kalousek lidovcům, že u nich „nabývá vrchu tón socialistického rovnostářství“. Z úst odcházejícího ministra financí nečekaně padlé vlády se pak Češi dozvěděli, že KDU-ČSL „stává se sociální demokracií s tím (rozdílem), že její členové chodí víc do kostela, než sociální demokraté“. Možná i víc, než Kalousek?
Jedním z vrcholných čísel tohoto jednostranného repertoáru bylo Kalouskovo předloňské vystoupení před studenty Právnické fakulty Univerzity Karlovy, které v červnu 2012 uspořádal právnický spolek Všehrd. Budoucím jurisdoktorům, soudcům a návladním tehdejší (už zase) ministr financí objasnil, že pojem rovnost je nutné chápat jako rovnost před zákonem a ne jako „rovnost žaludků“. Na to, proč těmito slovy de facto škrtá sto let vývoje západní civilizace, která k pouhé rovnosti práv dávno přidala péči o maximální „rovnost šancí“ (jež nevyhnutelně předpokládá přerozdělování a značnou „rovnost ve výsledku“ jako podmínku spravedlivé „startovní čáry“), se nikdo nezeptal. Kalousek asi auditoriu vrazil možné námitky zpět do hrdel zasvěceným konstatováním, že pokud jde o příjmy, Česko stále patří k „nejvíce rovnostářským zemím v OECD“. A on, Kalousek, proto prý logicky nemá v úmyslu rovnostářství zvyšovat (ale ani snižovat).
Co je moc, je příliš
Na tuto přesvědčivou seanci jsem si vzpomněl, když OECD minulý měsíc vydala žebříček životní úrovně (Index kvality života podle 11 kritérií) svých 36 členských - tedy vyspělých - zemí. Česká republika na něm obsadila 23. místo, dokonce až za Itálií či Španělskem, za státy, v nichž se hojně vyskytují rozhořčené sociální boje, masové demonstrace a velké stávky. Ono 23. místo však vlastně není tak úplně špatné, protože nejen Slovensko, ale třeba i Izrael jsou na tom hůře a roční příjem průměrné české rodiny je jenom o 132 tisíc korun menší, než inkasuje průměrná domácnost v OECD (473 tisíc korun). Jenže autoři sociální hitparády v „klubu bohatých zemí“ vědí, že průměrná domácnost vlastně neexistuje. A pokud jde o Kalouskovu vlast, prozkoumali i problém nerovnosti, kterýžto průzkum mohly pak tiskové agentury shrnout do jediné věty: „V ČR existuje poměrně značná nerovnost, kdy 20 procent nejbohatších obyvatel vydělává takřka čtyřikrát více než 20 procent nejchudších.“
Všichni dobří Kalouskové mají několik možností, jak se bránit proti případným obviněním, že jejich boj proti rovnostářství přešel už dávno v poměrně nebezpečnou - společensky potenciálně destabilizující - nerovnost. Mohli by tuto nerovnost důrazně popřít, ale to „pravé ořechové“ by takové popírání bylo jen stěží; jednak to již dávno dělají a jednak není příliš logické zapírat nos mezi očima, Krista Pána na kříži a holý fakt, že nerovnost se pravicovým režimním šafářům jeví - a otevřeně o tom při každé příležitosti hovoří - jako výsledek osobních zásluh a schopností. Navíc schopností, které - pravil před osmi lety Martin Říman, exhvězda ODS – „dostáváme do vínku v mozku již v okamžiku zrození a nikoli až procesem výchovy a učení“. Že někdo je bohatý a jiný nikoli, je tudíž PŘIROZENÉ. Děkovačky a stížnosti adresujte matce přírodě, v žádném případě ne systému, náhodám, spekulacím, zděděným majetkům, restitucím, zlodějnám… Nevím, ale takováto argumentace je asi už dneska politicky neprůchodná.
Antiegalitáři snad mohou úspěšněji bazírovat na tom, že u nás přece opravdu není tak zle jako leckde jinde. Češi patří - uveďme jako příklad - k těm pouhým 12 procentům pozemšťanů v aktivním věku, které sice také ve velkém množství pracovní trh vyvrhl jako nepotřebné (ve světě je nyní 202 milionů lidí bez práce), ale kteří dostávají státní podporu v nezaměstnanosti (byť ta je ve vyspělých zemích čím dál menší a je vyplácena stále kratší dobu). České děti nerozmnožují statistiku úmrtnosti z odstranitelných příčin, jakými jsou nedostatečná výživa či nedostupnost zdravotní péče (z těchto důvodů umírá na planetě Zemi 18 tisíc dětí DENNĚ).
Líčit český zemský ráj v kontrastu s podobnými apokalyptickými údaji, jimiž se hemží World Social Protection Report 2014-15, červnová zpráva Mezinárodní organizace práce (MOP) o sociální ochraně, je však poněkud dvousečné. Někdo s plným žaludkem, a tedy se základním pohodlím k přemýšlení v privilegované pozici na globálním trhu, by si také mohl položit otázku, zda „nejlepší ze všech možných světů“ je ospravedlnitelný a udržitelný. A zda náhodou není tím nejhorším, co je vůbec možné si představit.
Zarovnávání předělu
A tak bojovníkům proti přílišné rovnosti v Česku asi nezbude, než letos využít 25. výročí pádu „komunistického (rovnostářského) režimu“ a poukázat na to, že i mnozí jeho představitelé nejenže dodatečně rovnostářství odmítli, ale už před velkým předělem Listopadu 1989 vyhlásili egalitarismu nekompromisní boj. I nedávno zesnulý pražský extajemník Miroslav Štěpán ve svých loňských pamětech Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu konstatoval své přesvědčení (sic!), že socialismus, ba „komunismus obecně“ mohl a měl „přebírat věci, které dobře fungují v kapitalismu; základní chybou bylo ono rovnostářství…“ Ale dokonce už samotný šéf KSČ Miloš Jakeš - ve slavném projevu spatra na Červeném Hrádku 17. července 1989 - prohlásil: „Dnes je krajně nespravedlivé rovnostářství. To je to hlavní, s čím se musíme rozejít.“
Jistě, vzývání kontinuity protirovnostářského tažení, která srovnává i velký listopadový předěl, nemusí dnešním Kalouskům vyjít. I zostudit by je to nakonec mohlo. Uvědomíme-li si, že rovnostářství je stará posilovna, odvěká mocná zbraň pracujících - individuálně vždy bezmocných - lidí proti oligarchiím všech dob a režimů, které praktikovaly zásadu Rozděl a panuj, pak je tahle protiegalitářská návaznost obou režimů celkem srozumitelná. Tehdy i dnes se vposled předstíralo a předstírá, že nerovnost je ukotvena v božím řádu, vědeckém poznání, přírodě, v potřebě soutěživého posílení národa a v uplatnění spravedlnosti pro každého „výkonného“ jedince. Tehdy i dnes se brojilo a brojí proti rovnosti. Z výšin křivácké arogance, které nebylo, není a ještě dlouho nebude rovno.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
