Má se všeobecně za to, že je-li nějaká naděje na nové „détente", na nové uvolňování napětí mezi Západem a Ruskem, cesta vede právě přes berlínské kancléřství. Nikdo nenasadil takovou komunikaci s Moskvou jako Berlín. Jen některé ultralevicové skupiny přímo viní Německo z rozdmýchání ukrajinské krize ve snaze dotáhnout ovládnutí „Hinterlandu", svých „okrajových území" (Putin by řekl: „blízkého příhraničí") ve východní Evropě; poukazují přitom na skutečnost, že bývalá hvězda EuromajdanuVitalij Kličko žil čtrnáct let ve Spolkové republice a jeho strana UDAR byla také podporována pokladny Konrad-Adenauer-Stiftung i Evropskou lidovou stranu (EPP), jejichž patronem respektive gravitačním jádrem je CDU Angely Merkelové.

Kličko byl však odsunut na post starosty Kyjeva, když předtím stáhl vlastní kandidaturu na prezidenta republiky. A za „majdanskou revoluci", které proklestil cestu neonacistický Pravý sektor a pro kterou na ruském východě měli i nacionalističtí dobrovolníci zajistit teritoriální suverenitu nového režimu, mluvili nejhlasitěji spíše Oleg Ťahnybok z tradičně fašizoidní a antisemitské Svobody a především premiér Arsenij Jaceňuk, předák strany Baťkivščyna (Vlast) Julie Tymošenkové, ekonomický liberál a - mimochodem - takřka stejný homofob jako Putin. Byl to Jaceňuk, který spektakulárně tlačil na členství Ukrajiny v NATO, byl to on, kdo 3. září - čtvrt století po pádu Berlínské zdi - navrhl postavit na ukrajinsko-ruské hranici novou zeď. A tak mužem, který převzal roli, původně snad napsanou pro boxerského šampiona Klička, je dnes nepochybně prezident Petro Porošenko. Tento politik a oligarcha odsouhlasil příměří v Minsku, jehož body se okatě podobají návrhu Vladimira Putina. Ale brzy poté - v pondělí 8. září - dorazil přímo na frontu v Mariupolu, aby prohlásil, že „nepřítel utrpí zdrcující porážku". Klade se otázka, zda tahle janusovská tvář neobráží rozpolcenost samotné Angely Merkelové, zda neobráží situaci, v níž je Německo tlačeno k přetrhání svých životně důležitých vazeb.

Staronová Ostpolitik

V posledních dnech jsme mohli sledovat Merkelovou, jak odmítá zásobovat zbraněmi ukrajinský režim a zároveň rozhořčeně označuje ruského prezidenta za „nepředvídatelného". Slyšeli jsme ji, jak v Kyjevě lichotí Porošenkovi a hájí bez výhrad suverenitu Ukrajiny na celém jejím teriroriu, zatímco vicenkancléř a ministr ekonomiky Sigmar Gabriel týž den vypustil do novin obhajobu Putinova požadavku na autonomii ruskojazyčných oblastí: „Promyšlená koncepce federalismu se mi zdá jedinou možnou cestou," řekl. V nejhorším - když půjde do tuhého a transatlantičtí jestřábi zježí pírka - Berlín prohlásí, že Gabriel je holt sociální demokrat z koaliční vlády, k níž přece „karty rozdali voliči". Merkelová málem dupe nožičkou, když prosazuje sankce proti Rusku, ale jedním dechem vyjadřuje naději na jejich zmírnění. A jistě souhlasí s Bohuslovem Sobotkou, že ve věci sankcí se bianco šek prostě nepodepisuje. Nebude ukázňovat Lubomíra Zaorálka, který 7. září - v Otázkách Václava Moravce - prohlásil, že náš export „vypadá, že to je do Německa, ale vlastně je to do Ruska". I z tohoto důvodu se německé vývozy do Ruska od roku 2000 zpětinásobily.

Střední a východní Evropa (Mitteleuropa a Osteuropa) je německý osud, a to takříkajíc v dobrém i zlém. Po válce založily prosperitu Německa čtyři faktory: především vykořeněná a levná pracovní síla Němců odsunutých z východní Evropy, Marshallův plán a volný trh v regulační kleci korporativního ordoliberalismu. Významná byla však skutečnost, že poražená a okupovaná země se nevysilovala (docela stejně jako Japonsko) studenoválčenickými závody ve zbrojení, mohla se soustředit na pulírování mírové produkce technologickými inovacemi a vzápětí atakovat svět - své „demokratické" konkurenty - vysoce kvalitním zbožím všeho druhu.

Důležité je tohle: ani čtyřicetiletá železná opona mezi Západem a Východem nezabránila Němcům (vládě Williho Brandta) v odstartování takzvané Ostpolitik se SSSR a jeho satelity, z nichž některé (NDR, Polsko a Maďarsko) byly nakonec s německou ekonomikou těsně svázány dávno před pádem Berlínské zdi. Také „Jaceňukova zeď" na východní ukrajinské hranici, i kdyby ji uspěl vystavět, by musela být odstraněna právě Německem a v zájmu Německa. Vždyť Rusko mu dodáva třetinu spotřeby zemního plynu a ropy, zatímco na ruském území působí 6000 německých firem. To je také důvod, proč i ve vírech nové studené války navštívil Vladimira Putina šéf firmy Siemens Joe Kaeser. A proč bývalý kancléř SRN Gerhard Schröder - host na posledních narozeninách ruského státníka a bývalý předseda správní rady plynovodu Nord Stream AG (nominovaný tam ruskou společností Gazprom) - neváhal šokovat novináře: „I když se podíváte pod mikroskopem, Putin je čistý demokrat!"

Není pochyb, že lze pokládat za „eurovítězství" skutečných jestřábů instalaci polského premiéra Donalda Tuska za „evropského prezidenta" (předsedu Evropské rady), Obamův projev v Tallinnu i všudypřítomné - nejen kyjevské či pobaltské - výkřiky o tom, že „Rusko vede válku proti Evropě". Berlín je zde rozpolcen nikoli pouze nutností ošetřit své zájmy a současně srovnat špičky bagančat s anglosaskými jestřáby (USA, Británií, Kanadou a Austrálií). Musí se také přetahovat s Putinem o sféry vlivu v „nové Evropě" (jak ji nazval Bushův válečník Donald Rumsfeld), plné rusofobních politiků se zastydlou studenou válkou, ba i se zastydlou pubertou v hlavách. A to je těžký úkol i pro opatrnou Angelu Merkelovou, protože důsledky každého kroku diplomacie, která se nechce utopit v jednom ze dvou „táborů", jsou - na rozdíl od Putinových reakcí na expanzivní tahy západních politických a vojenských struktur k ruských hranicím - zcela nepředvídatelné.