Argument odbornosti diagnostiky – zákonem č.109/2002 Sb. a její novelou z roku 2012 (z.č.333/2012 Sb.) je vymezena kompetence k diagnostice poruch chování nejen diagnostickým ústavům, ale také střediskům výchovné péče (jako preventivně výchovným zařízením spadajících pod stejný zákon). Všichni budeme souhlasit, že diagnostika má probíhat odborně a ve shodě s vědeckými poznatky. To poslední je ve vztahu k této argumentaci nanejvýš důležité. Poruchy chování jsou totiž vymezeny jako zdravotnická kategorie. Diagnostiku podle zdravotnických kritérií tedy může realizovat pouze zdravotnický pracovník, nikoli pracovník pedagogický. Odhlédneme-li od toho, že v naší zemi nedodržujeme základní úzus, že zdravotnickou diagnostiku provádí pedopsychiatr či nanejvýš klinický psycholog zaměřený na dětského pacienta/ klienta, a to dle diagnostických kritérií stanovených manuálem ICD-10, podívejme se na diagnostiku poruch chování optikou nejuznávanějšího a nejrozšířenějšího diagnostického manuálu, kterým je DSM-V (Diagnostical and Statistical Manual) vytvořený americkou Asociací psychiatrů. V něm se definují poruchy chování jako disruptivní poruchy, jejichž diagnostika probíhá minimálně půl roku a MUSÍ probíhat jako sledování symptomů v chování ve dvou nezávislých prostředích, a to v prostředí rodinném a školním. Tyto symptomy jako poruchy chování přitom musejí trvat minimálně půl roku, jinak nelze hovořit o poruše chování jako takové.

Pouze takováto diagnostika je relevantní. Tam, kde se diagnostika poruch chování provádí v uzavřeném prostředí (navíc v případě diagnostického ústavu prostředí umělém a z hlediska složení dětí v rámci výchovných skupin prostředí neodpovídajícím zdravému přirozenému prostředí, neboť do výchovných skupin diagnostických ústavů jsou zařazovány děti jak s ochranou výchovou, tak ústavní výchovou včetně předběžného opatření, tak těch, kteří jsou do diagnostického ústavu umístěny na základě žádosti rodičů, tedy tzv. dobrovolných pobytů) je diagnostika poruch chování zcela neobjektivní. Na tento problém reagovala již právě novela z.č.333/2012 Sb., kdy diagnostika může být prováděna ambulantně, a to zejména v rámci prevence a její podpory prostřednictvím činnosti středisek výchovné péče, přitom tato diagnostika má být v systému ÚV/OV plně uznatelná, jak definuje zmíněná novela.

Od tohoto roku (resp. od roku 2013) MŠMT v průběhu let navyšuje počet středisek výchovné péče. Mělo tak zajistit, aby se diagnostika prováděla v souladu s odbornými diagnostickými trendy a vědeckými poznatky. V oblasti školství totiž není důležitá diagnostika sama o sobě ve smyslu udílení „diagnostických nálepek“, ale především určení, jaké jsou potřeby dítěte a jak s ním pracovat. V tomto smyslu ministryně Valachová také uvedla inkluzívní vzdělávání v život. Smyslem společného vzdělávání je poskytovat dětem podporu prostřednictvím podpůrných opatření a tedy definování těchto opatření, nikoli diagnostika sama o sobě, pro což ani nejsou pedagogičtí pracovníci kompetentní. V oblasti ochrany dítěte je nejdůležitějším materiálem tzv. PROD – plán osobního rozvoje dítěte, který je zpracováván nejprve OSPODy a dále se s ním pracuje i v zařízeních ÚV/OV.

Diagnostika poruch chování ve školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy jako taková by tedy z odborného hlediska měla být směřována do kompetence zdravotníků, kam dle kompetencí patří, navíc je zřejmé, že diagnostika u dětí s poruchami chování by měla probíhat již v rámci školského poradenského systému jako definování míry podpůrných opatření vymezených novelou školského zákona (zejm. § 16 ŠZ) a její vyhláškou (vyhl.č.27/2016 Sb.) a v rámci právě činnosti středisek výchovné péče (dle z.č.109/2002 Sb.), pokud je tento model ve školství funkční. Pokud selhává a děti se dostávají do diagnostických ústavů s poruchami chování bez jakékoli předchozí diagnostiky, je chyba v rámci systémového fungování a metodického vedení prevence a poradenského systému MŠMT včetně středisek výchovné péče a není na MPSV, aby tento problém řešil.

Argument diagnostiky tedy neobstojí, a to jak z hlediska odborného, tak právního (zejména ve smyslu porušování základních práv dítěte ve vztahu k umístění a přemístění bez ohledu na rodinné vazby), ale i systémového (nastavení pravidel diagnostiky uvnitř školství včetně funkčnosti preventivní složky, která musí být ze zákona přítomna před umístěním do diagnostického ústavu).