Jeho jméno je připomínáno jen díky názvu ulice v pražské Libni a mnozí lidé ani nevědí proč. Vytrácí se také to, co reprezentovala jeho strana v československé společnosti - specifická tradice ekonomického a sociálního myšlení a politiky, která byla orientována národně a současně sociálně. Zmíněná ideová orientace se také odrážela v programovém dokumentu strany a syntéza těchto dvou významných fenoménů byla zásadním způsobem ovlivněna právě samotným Zenklem. Jeho role spočívala ve formování a objasnění národních socialistických programů, na jejichž podkladě se odehrával lítý politický zápas o moc a která se zásadním způsobem podepsala na celkovém vývoji hospodářské a politické situace tehdejšího Československa. Petr Zenkl byl vlastencem bojujícím za demokratické Československo Masarykova odkazu. I to bylo důvodem, proč byl pronásledován nejen nacisty, ale také komunisty. On i jeho rodina se stali terčem nenávistné pozornosti komunistického režimu po roce 1948.
Československo se pozvolna vzpamatovávalo z nedávno skončené války a politická situace i postoje národa se značně lišily od dob předválečných. Předsedou vlády se po volbách 1946 stal komunistický vůdce Klement Gottwald, který byl v té době vnímán jako spravedlivý člověk z lidu. Komunistická strana zvolna upevňovala a rozšiřovala svou moc ve státě. Nejlépe se zorientovala v nových poměrech a dokázala chytře obsadit klíčová ministerstva. Strategií KSČ bylo neprosazovat se příliš razantně, hlásat ochotu ke kompromisu a vyčkávat na vhodný okamžik. Tato vize, společně s vystřízlivěním národa z chování spojenců v období Mnichova, vzbuzovala důvěru a masovou podporu národa. Národní socialisté i ostatní nekomunistické strany podcenili proměny Československa po II. světové válce. S výjimečně silným protivníkem v podobě komunistů se v jeho poválečné obnově nedokázaly vypořádat. Jejich boj byl veden na půdě právního řádu.
Československá strana národně socialistická byla v letech 1945 až 1948 významnou demokratickou stranou. Její účast v Národní frontě a souhlas s jejími principy však limitoval její možnosti výrazněji vystupovat proti komunistům. Až demise několika ministrů byla výrazem odporu, již se dále nepodřizovat komunistické vůli. Národní socialisté nepředpokládali, že cílem zásadních společenských přeměn obsažených v komunisty připraveném Košickém programu nebylo vybudovat pomocí reforem sociálně napravenou parlamentní demokracii. Naopak, jednalo se o takové změny, které napomohly k novému politickému režimu, který nakonec popřel všechny demokratické zásady. Národní socialisté sice měli nemalé pozice zejména mezi střední vrstvou obyvatel, nevypracovali však takový program, kterým by je jednoznačně získali na svou stranu. Naděje na prosazení vlastního programu pomalu ustupovala do pozadí. Národní socialisté byli politicky a sociálně-ekonomicky přetlačeni komunisty a svou volební kampaň prohráli, protože komunistům dovolili ovládnout klíčová ministerstva vnitra a zemědělství. Národní socialisté ve svém programu v podstatě prosazovali ekonomickou utopii, když chtěli skloubit direktivně plánovanou ekonomiku s ekonomikou tržní. V těžkém průmyslu chtěli mít pevný, centrálně plánovaný základ pro spotřební průmysl, který by fungoval na principu hospodářské soutěže. Zde je na místě položit otázku, zda je něco takového dlouhodobě efektivně možné? V minulosti proběhly určité pokusy kombinovat znárodněný sektor se soukromým, například v Anglii a Francii. Ale tento systém byl demontován a postupně se znárodněný majetek opět zprivatizoval (thatcherismus).
V době sílící československé politické krize se vedení Československé strany národních socialistů rozhodlo k zaujetí vyčkávací pozice. Nekomunistické strany si však stále více uvědomovaly, že přichází k rozhodujícímu střetnutí, nebyly však na ně schopny efektivně reagovat. Vyvrcholení tohoto střetu očekávali až ve volbách 1948 a sílící tlak komunistů si mylně vysvětlovali, jako nervozitu z očekávání volební prohry. Politický neúspěch demokratických stran v únoru 1948 byl vyústěním celkového poválečného politického vývoje. Přibližně tříleté období po II. světové válce proto nelze nazvat jinak, než období, kdy došlo k absolutnímu triumfu komunistů. Toto období je však dodnes zdrojem řady otázek.
V komplikovaných dramatických vývojích přechodného období let 1945 až 1948 nedokázala národněsocialistická politika a především národně socialistický program oslovit nejširší vrstvy obyvatelstva, a to zejména na venkově. Národně socialistická strana jako strana městská, úřednická a malopodnikatelská neměla dosti času „strávit“ novou klientelu, která k ní přibyla nepovolením občanských stran, jež se nevešly do úzkého modelu, svou převahou socialistického, Národní fronty. V intelektuálně poměrně nejednotném prostředí pak nebylo snadné formulovat program široce sociálně atraktivní, jenž by mohl reálně konkurovat onomu komunistickému na venkově. Princip opozice komunistické straně se ukázal v praktické politice jako nedostatečný a přesto právě on se stal nejsilnějším jednotícím motivem strany jako takové. Zenklova pozice tudíž byla velmi nesnadná, stejně jako všech, kteří národně socialistický program formulovali a prosazovali. Je zřejmé, že v každodenní politice, jejích neustálých půtkách, potyčkách, skandalizujících aférách zaměřených i na samotného Zenkla nezbývalo na programové tříbení jejímu předsedovi, obtíženému množstvím funkcí, mnoho času. Neudivuje tudíž, že Zenklův podíl na formování stranického programu se nepodařilo identifikovat a prokázat. Nelze jej však ani jednoznačně vyloučit.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
