Oba dva případy mají jedno společné a to kritiku islámu. Ne napadání islámu jako náboženství, ale poukazováním na negativní jevy s islámem spojené a z islámu vycházející. Dále tyto dva incidenty mají společné to, že jsou nejznámější. U těchto dvou a jiných případů je důležité, že vždy šlo o kritiku mohamedánského náboženství, které se prostě kritizovat nesmí. Tedy podle muslimů a jejich evropských přívrženců, nebo lidsko-právních aktivistů. Však se také hned ozvaly hlasy, že jak Theo van Gogh, tak i redakce Charlie Hebdo si za to mohou. Neměli dráždit muslimy.

Jenomže jak poukázat na to co se nám nelíbí? Buď to říci přímo anebo to vyjádřit satirou, byť se nám ta satira nemusí líbit. Jako katolík se setkávám s kritikou křesťanství a Katolické církve skoro každý den. Buď je to kritika za to, že moje církev neuznává potraty, antikoncepci anebo proto, že to je trendy si kopnout do křesťanství. Ostatně jak Theo van Gohg, tak i Charlie Hebdo moc příznivý vztah ke křesťanství neměli. Jenomže jde zde jeden malý rozdíl. Nikdo z křesťanů nešel a nevraždil, aby chránil svojí víru, církev, Krista. Možná je to i v tom, že křesťané v takovýchto případech nechávají obranu na „Bohu“. Jak se píše v Bibli „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo Božímu soudu. Neboť je psáno – Mně patří pomsta, já odplatím.“

Nedosti na tom, že kritici islámu jsou pronásledování muslimy. Oni jsou pronásledování i těmi, kteří jinak vírou opovrhují. Levicovými aktivisty. Zajímavé je, že podle těchto je kritika islámu islámofobie a urážka muslimů, ale sami neváhají kritizovat a někdy hodně sprostě křesťany a křesťanské církve. Možná neznají přísloví „Čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí.