Martin Stín: Cvičenou opici na Hrad

Úlohu posluhy, který nemá vlastní názor a pohotově podepíše jakoukoli listinu, kterou mu doručí vláda nebo parlament, by snad zvládla i cvičená opice, pokud ne, pak inteligentní robot zcela určitě. O reprezentační úkony by se mohli podělit předsedové komor Parlamentu s předsedou vlády.Ušetřila by se spousta peněz.

Snaha části senátorů stěsnat pravomoci prezidenta do mezí svobodného rozhodování cvičené opice je usvědčuje nejen z nenávisti k Václavu Klausovi, ale ještě více ze strachu ze změněné mocenské situace. Případný úspěch ústavní žaloby by totiž nezasáhl tolik oběť jejich malosti, tedy dosluhujícího prezidenta Václava Klause, jako přímo zvoleného Miloše Zemana, jenž by jej jako zkušený politik určitě zaznamenal jako varování. Na druhé straně pidižvíci, kteří se podepsali pod ústavní žalobu, se všichni dohromady sotva mohou pochlubit více než čtvrtinovou podporou voličů ve srovnání s novým prezidentem, jenž s nimi proto určitě bude občas právem chtít mluvit jménem rozhněvaného lidu této země a bude jim říkat velmi nepříjemné věci. Jako přímý zmocněnec voličů bude zřejmě působit ve prospěch dalšího rozšíření jejich přímého vlivu na chod státu.

Postupné změny politického systému, které takto patrně uvede do pohybu, mohou zemi pouze prospět. „Tvrdé jádro“ vládnoucích pseudoelit tvoří lidé, kteří sedí na ministerských nebo parlamentních křeslech v podstatě od vzniku státu, kromě prošoupávání kalhot o ně nic jiného neumí, vlastní názor podřizují rozhodování stranických bossů, o životě v podhradí nic nevědí a ani je nezajímá, nicméně stejně jako předlistopadoví komunisté žijí v domnění, že jen oni znají správnou cestu k obecnému dobru. Je nejvyšší čas, aby někdo udělal velký průvan a tuto veteš nechal odvát někam na smetiště. Přímo zvolený prezident má od voličů mandát vpustit do politiky čerstvý vzduch a veřejnost to od něho očekává. Pokud tedy senátoři míní ústavní žalobu také jako varování Miloši Zemanovi, měli by lépe vyhodnotit sílu jeho mandátu, aby nebyli nemile překvapeni dalším vývojem.

Ale ani ve vztahu k dosluhujícímu prezidentovi, zvolenému jejich hlasy, neposuzují senátoři věci rozumně. Náš ústavní systém je svou soustavou vah a protivah a různých pojistek těžkopádný až do nepraktičnosti. Nicméně právě tato vlastnost má být ochranou proti přijímání vadných rozhodnutí. Prezident republiky není podřízeným parlamentu ani vlády a už vůbec ne moci soudní. Je jednou z pojistek proti přehmatům Parlamentu a vlády. Pravomocí udělovat milost a vyhlašovat amnestii je pojistkou proti selhávání moci soudní. Požadovat po něm za těchto okolností, aby bez váhání, hned, na počkání podepsal právní akt, jenž by podle jeho zralé úvahy mohl poškodit stát, je popřením smyslu jeho funkce. Rozhledem a zkušenostmi Václav Klaus převyšuje většinu těch, kteří mu vyčítají, že užíval svého rozumu v dobré víře, že jedná ve prospěch vlasti. Měl proto svaté právo v některých případech odkládat podpis.

Václavu Klausovi senátoři nejvíce vyčítají amnestii a v ní zvláště aboliční část. Paradoxně za ni volají k odpovědnosti prezidenta, ačkoli dle Ústavy ČR za ni kontrasignací předsedou vlády nese odpovědnost vláda.

Jenže politické pseudoelity by si měly konečně uvědomit svou odpovědnost za selhávání státu v trestní politice, které zavinily dlouhodobým nedoceněním významu této části správy státu. Mělo by je konečně začít zajímat, proč máme ve srovnání se státy přibližně naší kulturní úrovně troj-až čtyřnásobek počtu vězňů v poměru k počtu obyvatel (beru-li v úvahu jen „domácí“ vězně, kteří u nás tvoří naprostou většinou vězeňské populace, zatímco např. v Rakousku jen něco víc než polovinu), a proč máme více než šedesátiprocentní recidivu. Provoz věznic nesmírně zatěžuje stát a nákladná je „údržba“ zvláště vězňů s nízkými tresty, u nichž ke všemu nelze počítat s výchovným účinkem věznění. Věznice praskaly před amnestií ve švech, a peníze na provoz měly jen do konce třetího čtvrtletí. Amnestií se vězeňství ulevilo a více než šest tisíc odsouzených dostalo nenadále šanci začít nový život. Návraty za mříže jsou zatím jen ojedinělé.

Abolice zastavila zanedbatelný počet případů velké hospodářské kriminality, ale zdaleka ne všechny. Pokud nedojde k zásadnímu obratu v úrovni práce orgánů činných v trestním řízení, zanedlouho zde budou nebo dokonce již jsou další případy, jež po překročení hranice osmi let nedospějí k pravomocnému rozsudku. Např. nedávno jsem psal o příběhu trojice slušných podnikatelů, kteří se minuli s abolicí o dvacet devět dní a již vstoupili do devátého roku procesu s vyhlídkou na další průtahy. Byli nepravomocně odsouzeni za úvěrový podvod, přestože dva úvěry po 48 milionech předčasně splatili, nezpůsobili žádné škody a věnují se poctivému podnikání. Určitě nejde o úplně ojedinělý případ. Upozornil jsem také, že v řadě případů katastrofický vývoj zastavených trestních případů přivodil stát neuspokojivým výkonem v trestním řízení. Takový způsob nakládání s obžalovanými a současně s nimi také s poškozenými je samozřejmě porušením ústavních práv, či upřením práva na spravedlivý proces. Ale došlo jim v prvém plánu tím, jak si počínaly orgány činné v trestním řízení. Nebyl to prezident, kdo obžalovaným a poškozeným vzal právo na spravedlivý proces, neboť to jim již před ním provedli státní zástupci a soudci. Justice nemá právo soudit občana kvůli své neschopnosti po zcela neomezenou dobu. Prezident pouze učinil přítrž pokračování škodlivého jednání, čili splnil úlohu ústavní pojistky. V celé Evropě platí zásada, že o tom, kdo bude soudně stíhán, rozhoduje moc výkonná, která rovněž může obžalovaného soudní moci odebrat, pokud s ním nakládá nepřiměřeným způsobem. A oznamovatel nemá právně zaručeno, že jím označený obviněný musí být odsouzen podle jeho představ.

Jen na okraj dodávám, že prezident byl neprávem zesměšňován tvrzením, že neexistují žádné judikáty, v nichž by byla stanovena hranice šesti let jako mez únosnosti trvání trestního řízení, po jejímž překročení se má řízení zastavit. Ve skutečnosti zrovna v době, kdy byla senátorka Eliška Wagnerová předsedkyní Nejvyššího soudu ČR, jeho soudci potvrdili ve dvou případech správnost zastavení trestního stíhání kvůli násilné trestné činnosti právě z důvodu překročení hranice únosné délky řízení. V odůvodnění rozhodnutí se zmiňuje hranice únosnosti šest let s odvoláním na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pretto versus Italie.

Odcházení Václava Klause a příchod přímo zvoleného Miloše Zemana připomíná Trierův film Melancholia. Ohrožené pseudoelity již dávno začaly sledovat blížící se katastrofu, která jim hrozí vstupem Václava Klause do volného ringu vnitropolitické soutěže. Proto se snažily podkopávat jeho autoritu, kdekoli k tomu našly příležitost. Neuvědomily si, že zpochybňováním úcty k hlavě státu podrývají postavení celé státní správy, i své.

Promítlo se to i do chování orgánů činných v trestním řízení, dávajících opakovaně najevo neúctu k hlavě státu. Je zvláštní shodou okolností (nejde-li o záměrné načasování zprávy), že do rozruchu kolem ústavní žaloby vpadla zpráva o podání návrhu na obžalobu na Pavla Vondrouše, pachatele útoku na prezidenta republiky airsoftovou pistolí. Jde o maličkost, na které je patrná další nemoc orgánů činných v trestním řízení: výběrová spravedlnost, dělící lidi na ty, které lze stíhat a ty, které nelze stíhat, v jiné poloze na ty, kteří mají nárok na trestněprávní ochranu a ty, vůči nimž je dovoleno téměř všecko, tedy zásadní porušení ústavní zásady rovnosti před zákonem. Když došlo ke konfliktu mezi strážníkem městské policie a obviněným občanským aktivistou, předsedou spolku Šalamoun Johnem Bokem, státní zastupitelství přiznalo strážníkovi trestněprávní ochranu jako úřední osobě. Nenáviděné hlavě státu ale státní zastupitelství stejnou ochranu nepřiznává, takže Pavel Vondrouš má být stíhán jen pro výtržnictví. Prezidentovi se tím upírá rovné postavení se strážníkem městské policie. Jinak to ani být nemůže, neboť žijeme v Absurdistánu a propadáme se do balkánských poměrů.

Je velmi levné pronásledovat dosluhujícího prezidenta v posledních hodinách jeho mandátu a hojit si na něm, dosud a jistě i v budoucnosti velmi úspěšném muži, mindráky z vlastních neúspěchů. Kdyby ale měli signatáři žaloby dát dohromady rozumnou koncepci trestní politiky státu, jejíž uskutečňování by nás během několika let vyvedlo z postavení národa kriminálníků, patrně by hora porodila myš.

Signatáři se občas schovávají za vůli občanů, vyjádřenou peticí s několika desítkami podpisů. Nedojímá mě to. Pamatuji petice za popravení Milady Horákové a jiné projevy podobného stupně ušlechtilosti.

Zvlášť vtipné mi připadá obvinění Václava Klause z nenaplnění ústavního soudu. Pan prezident nabídl senátorům dva kandidáty, oba způsobilé funkci vykonávat. Výhrady, uplatněné vůči nim, byly nespravedlivé (oba pány znám osobně). Jak mezi současnými soudci Ústavního soudu ČR, tak mezi senátory jsou lidé, z nichž každý zvlášť má daleko více „škraloupů“ než oba odmítnutí uchazeči dohromady. Chování senátorů nasvědčovalo tomu, že žádný z nabízených kandidátů jim nebude dost dobrý. Senátu nešlo o naplnění Ústavního soudu ČR, ale o ponižování prezidenta odmítáním kandidátů. Čili nejdříve prezidentovi odmítali kandidáty, teď ho za svou vlastní nepřístojnost žalují.

Václav Klaus jistě není bezchybný. Nejsem jeho nekritickým obdivovatelem. Nesouhlasím například s jeho pohledem na Evropskou unii, ani se skrblickým přístupem k pravomoci udělovat milost. Nicméně srovnávám-li z hlediska respektu k ústavním právům občanů České republiky jeho svérázné chování při výkonu funkce prezidenta se způsobem, jakým stát nakládá s lidskými právy odsuzováním nevinných, držením odsouzených v nekulturních podmínkách přeplněných věznic, zatěžováním peněženek daňových poplatníků čerpáním nákladů na „údržbu“ neúnosného počtu vězňů, neúnosným protahováním trestního řízení a zejména uplatňováním výběrové spravedlnosti, pak mi skutečně nápad s ústavní žalobou připadá přímo trapný. Václav Klaus se v nejhorším případě některými svými úkony dostal na hranu ústavnosti, ale nešel přes ni. Řekl bych, že se mezi krajními body hranic ústavnosti pohyboval promyšleně a velmi uvážlivě, zatímco stát výkonem trestní politiky ústavní rámec překračuje denně. A senátoři nehájí ústavní žalobou ústavnost, jak tvrdí zhrzený prezidentský kandidát Jiří Dienstbier, ale zneužívají ústavněprávního nástroje k pokusu o změnu vymezení hranic mezi mocenskými sférami základních pilířů státní moci (mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní) a současně se snaží zneškodnit Václava Klause jako budoucího politického konkurenta.