Nacházíme se na prahu nového školního roku. Jaký bude? O tom nerozhodne jen nová ministryně školství, ředitelé škol a jejich učitelé, ale také děti a především my, rodiče. Většina z nás, kdo máme děti školou povinné, si přirozeně přejeme, aby je školní výuka vedla k tomu podstatnému – k pravdivému poznání světa, v němž žijeme a k základní orientaci v předmětech, jež tradičně patří do kurikula evropského kulturně civilizačního okruhu.

Chvála biflování

K dosažení tohoto ušlechtilého cíle jsou však úředními místy kladeny nemalé překážky. Tou snad největší je rostoucí ideologizace výuky, jež v posledních letech začala nabývat doslova obludných rozměrů. Místo aby škola vzdělávala, začíná se podobat laboratoři, určené k sociálním experimentům. O českém školství se říká, že zůstává v zajetí pouhého předávání faktů a jejich memorizace. Není to samozřejmě pravda. A i kdyby to byla pravda jen částečná, vadilo by to?

Co je špatného na tom vědět, v kterém roce proběhla bitva u Kresčaku, jaká jsou hlavní města zemí, odkud se k nám valí imigranti, či jak rozpoznám koňadru od parukářky? Bez základních vědomostí si přeci nelze osvojit ani základní dovednosti. Reformističtí inženýři dětských duší však o vzdělání v onom původním slova smyslu nestojí. Pro ně je škola místem, jež není primárně určeno k rozvoji intelektu, ale k utváření hodnotových východisek a postojů té nejmladší generace. A to často proti vůli rodičů, jež za výchovu svých dětí nesou největší zodpovědnost.

Militarizace českého školství

Že na tomto neblahém trendu nebude nic měnit ani ministryně Valachová, není asi žádným překvapením. Jakožto bývalá podřízená ministra Dientsbiera, aspirujícího na vrchního vládního politruka, nejspíš i ona dohlédne na to, aby se ve školách uplatňovala pravá soudružská atmosféra. Po demonstrativním podpisu proimigrační „výzvy vědců“ prohlásila, že cestu ke snižování napětí ve společnosti spatřuje ve vzdělávání.

Jsme tam, kde jsme už jednou byli. Totalitní povaha tehdejšího režimu nebyla ale tak zručně kamuflovaná.