Nad Pražským hradem zavlaje po devadesáti letech opět husitský prapor. Prezident Zeman chce tímto gestem zahájit veřejné oslavy 600. výročí Husovy smrti. Když k tomuto symbolickému akt sáhl T.G. Masaryk v roce 1925, vyvolal tím diplomatickou roztržku s Vatikánem. Tentokrát k ničemu podobnému nedojde.
Z hranice na oltář?
Není to jen proto, že náboženské otázky hrají v dnešní společnosti výrazně menší roli, než v éře První republiky. Důvodem je i to, že současné vedení katolické církve již na Janu Husovi zas tak nic moc škodlivého neshledává. Někdy to dokonce vypadá, že se za Husa a jeho odkaz bije víc, než ti, kdo se k němu po náboženské linii oficiálně hlásí.
Kdo se domnívá, že to svědčí o poučenosti či statečnosti razičů nového kursu, mýlí se. Přes všechny jeho kladné rysy byl Jan Hus z hlediska katolické věrouky „mimoňem“. Snaha jej teologicky rehabilitovat tedy mnohem víc než o poučenosti či statečnosti svědčí o naukové krizi v církvi a zbabělém podbízením se protikatolicky zaměřené části veřejnému mínění. Mínění, jemuž „kauza Hus“ spolehlivě slouží jen jako klacek na Církev.
Liberální pohádka o „mučedníku svědomí“
Berou-li jej pak do rukou lidé Masarykova či Zemanova ražení, působí to snad ještě směšněji, než když se k odkazu Mistra Jana hlásili někdejší komunistický ministr Zdeněk Nejedlý se svými soudruhy. Zatímco lze právem tvrdit, že z Husovy věroučné dílny vzešel plamen k zažehnutí sociální revoluce, pak názor, že byl Hus průkopníkem svobody smýšlení, je dosti mizernou pohádkou pro dnešní nevzdělané liberály.
Kdybychom se měli pražskými artikuly řídit dnes, trávila by naše politická reprezentace více času u pranýře, než ve svých kancelářích
Jan Hus se přeci od svých katů nelišil v názoru na to, zda mohou být lidé pro svoje názory hnáni na popraviště, ale pouze v tom, kdo by měl být na hranici pohnán. Vědí jeho liberální stoupenci, že Hus po králi Václavovi IV. požadoval upálení svých teologických odpůrců? Skutečný Jan Hus by také nikdy nepronesl slova, jež mu klade ve svém stejnojmenném dramatu do úst liberál jiné epochy, Josef Kajetán Tyl: „Vzpírám se jménem všeho lidstva, ježto touží po osvícení.“ Chápeme-li osvícením to, co jím měl na mysli český dramatik, totiž odmítavý postoj k autoritě Božího zjevení, pak jeho interpretace Husova učení se od skutečných Husových názorů liší asi tolik, jako Zemanův postoj k sudetoněmecké otázce od názorů Schwarzenbergových.
S hříšnými politiky města pražského by se husiti nemazlili
Pokud je mi známo, Miloš Zeman je agnostik. Nevěří v osobního Boha, natož v Kristovo božství. Proč mu tedy tolik leží na srdci svědectví a dílo Jana Husa? Uvědomuje si, že kdyby dnes Hus žil, mohl by i na jeho popud hořet místo něho?
Rovněž se můžeme bavit myšlenkou, jak Miloš Zeman vítá Husem inspirovaný pražský artikul, požadující veřejné trestání těžkých hříšníků. A nejen pro to, že Hus zcela po katolicku učil, že mezi těžké hříchy patří opilství. Jiní liberální „husité“ by zase měli zpozornit při zjištění, že k této kategorii hříchů řadil Hus – opět v plném souladu s katolickou církví - cizoložství. Kdybychom se měli pražskými artikuly řídit dnes, trávila by naše politická reprezentace více času u pranýře, než ve svých kancelářích.
Bude se na Hradě i zpovídat?
Nu což, řeknete si, dostali by pár ran karabáčem a mohli by se vrátit ke svým prebendám. Omyl. Vzhledem k tomu, že Hus o veřejných hříšnících učil, že pozbývají své církevní či světské autority, museli by místo do úřadu zamířit do zpovědnice. A po zpovědi vykonat veřejné pokání. V naší době vskutku fantaskní představa.
Můžeme si spolehlivě vsadit na to, že se po vyvěšení husitského praporu na Třetím nádvoří Pražského hradu žádné fronty před zpovědnicemi nevytvoří. Už i proto, že Československá církev husitská, jejíž patriarchové se vyvěšení praporu také budou účastnit, zpověď ze života svých oveček – v rozporu s učením a praxí Jana Husa - již dávno vyřadili. S historickým Janem Husem je nakonec pojí jen máloco. Snad jen ten nadměrný zájem o majetek. A jít se zpovídat ke katolíkům? V takovém případě by akt vyvěšení praporu s kalichem už vůbec nedával smysl.
Ten je totiž jediný: Přiživit protikatolické a sekularizační nálady v českém národě. Navzdory svým omylům a dobově podmíněné kritice poměrů v Církvi není vůbec jisté, že by s něčím takovým Mistr Jan souhlasil.
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
