Nad Pražským hradem zavlaje po devadesáti letech opět husitský prapor. Prezident Zeman chce tímto gestem zahájit veřejné oslavy 600. výročí Husovy smrti. Když k tomuto symbolickému akt sáhl T.G. Masaryk v roce 1925, vyvolal tím diplomatickou roztržku s Vatikánem. Tentokrát k ničemu podobnému nedojde.

Z hranice na oltář?

Není to jen proto, že náboženské otázky hrají v dnešní společnosti výrazně menší roli, než v éře První republiky. Důvodem je i to, že současné vedení katolické církve již na Janu Husovi zas tak nic moc škodlivého neshledává. Někdy to dokonce vypadá, že se za Husa a jeho odkaz bije víc, než ti, kdo se k němu po náboženské linii oficiálně hlásí.

Kdo se domnívá, že to svědčí o poučenosti či statečnosti razičů nového kursu, mýlí se. Přes všechny jeho kladné rysy byl Jan Hus z hlediska katolické věrouky „mimoňem“. Snaha jej teologicky rehabilitovat tedy mnohem víc než o poučenosti či statečnosti svědčí o naukové krizi v církvi a zbabělém podbízením se protikatolicky zaměřené části veřejnému mínění. Mínění, jemuž „kauza Hus“ spolehlivě slouží jen jako klacek na Církev.

Liberální pohádka o „mučedníku svědomí“

Berou-li jej pak do rukou lidé Masarykova či Zemanova ražení, působí to snad ještě směšněji, než když se k odkazu Mistra Jana hlásili někdejší komunistický ministr Zdeněk Nejedlý se svými soudruhy. Zatímco lze právem tvrdit, že z Husovy věroučné dílny vzešel plamen k zažehnutí sociální revoluce, pak názor, že byl Hus průkopníkem svobody smýšlení, je dosti mizernou pohádkou pro dnešní nevzdělané liberály.