Všímejme si, jak málo se korporátní média věnují otázce, co uvedlo letošní – v moderních dějinách bezprecedentní – imigrační vlnu do pohybu. Zpravidla se spokojí s tvrzením, že její příčinou jsou války či sucho. I kdyby tomu tak opravdu bylo, boje v Sýrii se vedou již čtvrtým rokem a nedostatek vody či úrody v subsaharské Africe také není zrovna něčím novým. Proč se tedy ony davy, pohybující se jako láva po sopečném výbuchu, vydaly na pochod do Evropy právě nyní?

Plynová válka

Některým aspektům přistěhovalecké invaze jsme se již v předchozích článcích podrobněji věnovali. Alespoň jeden z nich – umělé zplození „evropského lidu“ na hrobech historických národů Evropy – pronikl především zásluhou Václava Klause (Ekonom, MF Dnes, Týden) a Jiřího Weigla (Právo, Echo 24) i do mediálního mainstreamu.

Je tu však jeden aspekt, jehož si zatím příliš nevšímá ani alternativní scéna: Záměrně vyvolaný exodus jako záminka k odstranění problému zvaného al-Asad. Důvod? Plynová válka o Evropu.

Jde o Rusko

Jsou to právě dva roky, co se ruské diplomacii podařilo odvrátit „humanitární bombardování“ Sýrie a nahrazení al-Asadovy vlády vládou proamerickou. Její plánovaná instalace přitom nebyla samoúčelná. Měla se stát pojistkou bezpečného transportu zkapalněného plynu do Evropy, vytěženého spojeneckým wahhábistickým režimem v Kataru. Samozřejmě pod patronací Saúdské Arábie. Plánovaná trasa plynovodu vede přes Turecko, jež by tak mělo trvalý příjem z transportních poplatků. Tento projekt měl zabít tři mouchy jednou ranou – 1. upevnit hospodářský, a tedy i geopolitický význam zemí Zálivu na úkor Íránu, 2. posílit petrodolar představující jednu z posledních pojistek americké hegemonie ve světě, 3. významně oslabit ruský Gazprom, na němž je přinejmenším část Evropy energeticky závislá.