V tom roce budu možná slavit 74. narozeniny a mému synovi bude přibližně jako mně dnes. Když si uvědomím, jak se změnil svět za poslední desetiletí, ani se mi vlastně prorokovat nechce. Tedy pokud jde o to, co nám bude umožňovat technika a vymoženosti doby. Výhled je dle mého naprosto neodhadnutelný. Tento vývoj nelze předpovídat a každý takový pokus pak zpětně vyvolává pouze shovívavé úsměvy. Na druhé straně, jistota historika mě přesvědčuje o tom, že člověk jako takový se nemění, ať už má k dispozici pěstní klín nebo iPhone připojený na Internet. Maximálně se posilují jeho (většinou špatné) vlastnosti. Že se neměníme, o tom nás lehce přesvědčí skutečnost, že rozumíme literatuře starých Římanů, chápeme modlitby svatého Augustina, rozervanost Shakespearových postav, naděje věku pokroku Julese Verna nebo důvody vzniku a posléze i zániku několika totalit ve 20. století. Mění se prostředí, jsme to dokonce my, kdo v poslední době měníme prostředí – ale my sami přitom zůstáváme stejní. Co z toho však plyne pro budoucích 34 let?

Česká republika či česká společnost bude dle mého názoru v následujících třech dekádách stále více doplácet na neexistenci identity. Na místě je totiž zásadní otázka, jestli nějakou společnou identitu vůbec máme. Národní identita? Ale kdeže. Ani přes vzývání těch, kteří pojem národ tak rádi zneužívají, neexistuje. Jednorázové akce na náměstích během někdejších hokejových oslav se státními vlajkami nelze považovat za doklad národní identity. Demokratická identita?