Milan Šarapatka: Křivé zrcadlo Pražského jara 1968

18.08.2018 13:11

Sovětská okupace v srpnu 1968 byla pro naši zemi tragédií. Jejím hlavním cílem však nebylo potlačení „Pražského jara“.

Milan Šarapatka: Křivé zrcadlo Pražského jara 1968
Foto: Úsvit přímé demokracie
Popisek: Ing. Mgr. Milan Šarapatka PhD.
reklama

V médiích se v současnosti doslova roztrhl pytel připomínkami 21. srpna 1968, kdy do Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy a kdy začala více než 20-ti letá okupace naší země.

Není také divu. Je před totiž volbami a dát najevo „statečný a nebojácný“ postoj 50 let poté (po srpnových událostech) se v komunálních volbách bude politikům moc hodit. Přijde mi, že kdyby byli někteří naši politici v roce 68 již na světě, zahnali by sovětské tanky zpátky do Moskvy klidně holýma rukama.

Nejsem proti připomínání výročí 21. srpna 1968. Byla to pro Československo jako stát i  pro nás, jeho obyvatele, tragédie a definitivní konečná co se týká suverenity naší země. Jenom mi přijde, že loni nebo předloni, oproti letošku, kdy je Praha doslova oblepená plakáty s připomínkami srpna 68, toto výročí nikoho až tak nezajímalo. Ale volby jsou přece letos…..

Co mne však zaráží ještě víc, je nerealistická adorace a zveličování významu celého procesu změn roku 68. Nejednalo se přece o žádný skutečný proces demokratizace, ale jen a pouze o kosmetické úpravy stávajícího socialistického režimu se všemi jeho atributy. Jako třeba diktaturou proletariátu, vedoucí úlohou strany, státním a kolektivním vlastnictvím výrobních prostředků atd.

Ve skutečnosti šlo jen a pouze o vnitrostranický boj ve vlastní Komunistické straně Československa, kdy se jedna skupina komunistických pohlavárů pokusila strhnout na sebe moc ve státě a odstavit od moci jinou skupinu, napojenou na komunistickou „věrchušku“ v Sovětském Svazu. Ta si to nenechala líbit a běžela žalovat soudruhovi Brežněvovi. Nelze nepřipomenout, že i mezi „muži jara 68“ byli takoví, kteří měli na rukou krev obětí stalinistického teroru konce 40. a 50. let nebo represí počátku 60. let a že naopak „velký normalizátor“ Gustáv Husák například v tomto období „seděl“ na Borech.

Brežněvovi a celému vedení Sovětského Svazu s jeho imperiálními plány přišla tahle žádost o pomoc jako na zavolanou. Okupací Československa jednak pomohl svým československým loajálním soudruhům zpátky „do sedla“, ale hlavně dostal šanci posunout konečně svoje tankové divize a rakety, bez boje, o 2000 km na západ, na československou západní hranici, do přímého kontaktu s vojsky NATO (SSSR měl tuto snahu již v roce 1945 a velmi nelibě nesl, když musela jeho vojska, na rozdíl od Polska a dalších zemí, tehdy naše území opustit). Nebýt toho, nejspíš by naše soudruhy v KSČ klidně nechal, aby si to vyřídili mezi sebou sami.

Srpen 68 tedy byla především jenom další Brežněvova vyhraná figura na světové velmocenské šachovnici. Důkazem toho je i fakticky nulová reakce Západu, kdy se vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR, po našich marných nadějích, ani nedostal na jednání Rady bezpečnosti OSN. Vždyť Československo bylo pevnou součástí sovětského bloku již od Teheránské konference v roce 1943 (SSSR, Velká Británie, USA) a Jaltské dohody v roce 1945, která rozdělení Evropy na sféry vlivu velmocí jen potvrdila.

Převzato z profilu.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jiří Šimáček: Přerušení nově vznikající tradice mě mrzí

22:15 Jiří Šimáček: Přerušení nově vznikající tradice mě mrzí

Vyjádření starosty obce k medializaci nepozvání skupiny Ortel na ŘP 2020