Vrátila se instinktivně ke křížovým cestám, mariánským procesím, připomněla poutě, svaté Jany u mostů, barokní chrámy, důstojné modlitebny, ale i prosté kapličky a boží muka v poli. Ale možná to s tou křečovitostí přeháním. Když je člověk vyveden z míry, plácne ledacos. Samozřejmě jsme v minulosti na vlastní kůži poznali, že existuje i militantní, ovšem také hloupá, a proto nefungující ateistická propaganda, ale to je jiná kapitola.
Přibývají hlasy, které důrazně připomínají, že Evropa vychází z křesťansko- židovských kořenů, potažmo i ze starších kořenů antických, které tento švarný světadíl duchovně formovaly a které je nutno hájit a střežit. Což sdílím.
Škarohlídi by samozřejmě přišli se svou věcnou, bohužel nejásavou poznámkou, že by měl konečně nastat klid a žádné náboženské tradice nepřipomínat. Už bylo kvůli nim prolito hodně krve a upáleny statisíce lidí. Což je fakt, který rovněž nelze popřít.
Obhájci náboženství by řekli, že nejde o církevnictví, ale o duchovní proces, který je člověku vlastní. Moudrý stařec z hor by podotkl, že duchovní proces má mnoho podob, básník by dodal, že je to jako s visutými zahradami…
Dokonce by se našli i zastánci starých pohanských rituálů, protože ty aspoň vyjadřovaly úctu k přírodě, k lesům, hájům, vodě…
Musím upřímně doznat, že mi podobné debaty připadají účelové, vyvolané současnou situací, v níž dominuje strach, že naši kulturu ovládne islám. Sotva západní svět překonal bolavé rozmíšky kvůli liturgii, náboženské vyznání už je soukromou záležitostí, lpění na dogmatech minulostí, církve jsou nakloněné ekumenickým rozhovorům, ateismus není Kainovo znamení a společnosti dominuje Deklarace lidských práv, stojí tato vyspělá moderní civilizace před „svatou válkou“.
Nejsem první, kdo se ptá, co je na válce svatého. Sám o sobě je to hrůzný oxymóron.
Co se to zase s lidstvem děje? Kde se stala chyba?
Jsou dvě věci, které měly jednou provždy zůstat zachovány, ale není tomu tak všude:
Za prvé: žádné náboženství se nemělo stát ideologií.
Za druhé: nikdo nemá právo pošlapat osobní ani náboženské city druhých a víra jedněch nesmí ohrozit ani zpochybnit víru jiných.
Staré latinské přísloví říká: Quando hic sum, non jejuno Sabbato; quando Romae sum, jejuno Sabbato = Když jsem zde, nepostím se v sobotu, když jsem v Římě, postím se v sobotu. Čili: Máš se řídit zvyky místa, kde se právě nalézáš, a nesnažit se tam zavést své vlastní zvyky.
Proč všichni věřící svou víru nepraktikují jako beduíni, kteří oslavují Boha šlechetností k cizincům?
Proč Evropa, která přijala multikulturu jako přirozený vývojový proces, najednou čelí nebezpečným útokům konaným ve jménu božím?!
Jestliže platí, že náboženská víra představuje také životní postoj, neměla by garantovat především úctu ke všemu živému, tedy stvořenému? Jak jinak lze pochopit a ctít nevýslovné tajemství Stvořitele?
Ale to jsou spíše teologické otázky.
Před našima očima se vynořují další.
Ponechejme stranou apokalyptické vize o nástupu islámu, štvavé xenofobní výzvy, které rozsévají jen nedůvěru a nenávist a vyvolávají v davu ty nejnižší pudy.
Přiznejme fakt, že teroristické útoky vedené v Alláhově jménu nám způsobují šok a zděšení. Vraždy ve jménu Boha! Bůh - slovo prastaré, indoevropské. Původně znamená: ten, kdo dává výživu, životodárný. Proč s tím posvátným jménem lidé tak hazardují?
Multikulturní Evropa té hrůze ovšem nečelí ve jménu Boha či Krista. Ani Paříž se po nemilosrdných teroristických útocích neobracela na svou patronku Jenovéfu, také v naší kotlině už žádná svatohostýnská Panna Maria nešlápne na půlměsíc, ani svatý Václav nesedne na koně a nepotěžká meč. Západní křesťanský svět nespoléhá na boží zásah ve svůj prospěch, nespoléhá na zázraky, zejména jedná-li se o otázky politické, tudíž mocenské. Znamená to snad, že ono proklamované křesťanské dědictví je jen opečovávanou archiválií? Jaká je vlastně současnost?
Pontifikace Jana Pavla II. už bude navždy v historii zapsána jako apel k osobní i společenské odvaze, výzva proti strachu, který člověka už předem zbavuje síly. A současný papež František opakovaně vyzývá k milosrdenství.
Patří výraz milosrdenství k běžné mluvě, nebo se stal spíše liturgickým pojmem? Neřadíme do stejné množiny i výrazy: smilování, slitování, orodování, pokání? A co mučedník?
Milosrdenství vnímáme spíše jako soucit, který člověku potřebnému prokazuje člověk dobrý. Řekněme postaru: člověk milého srdce, útlocitný, ale i tento výraz už patří do jazykové periférie.
Kdy mluvíme o milosrdenství? Když někomu nezištně pomáháme. Když soucítíme. Moderně řečeno: jsme empatičtí. Ale být milosrdný znamená rovněž neubližovat druhému.
Ubližování je velmi starý český výraz a doslova znamená: bolavě a vědomě se někoho velice zblízka dotknout. Tělesně nebo duševně – není rozdíl.
A co smilování? Nejblíže má k výrazu odpuštění. Netrváme na potrestání viníka. Jsme v postavení člověka, který uděluje milost nikoli z pozice nadřazenosti, ale vnitřního přesvědčení. Slovo smilování je zastaralé, ale to, co představuje, by vymizet nemělo. V jádru tohoto pojmu stojí „milování“. Smilovat se - odpustit z lásky.
A co slitování? Odpustit, protože je nám viníka líto? Jistě je možné odpustit i takto. Slitovat se, protože nejsme krvežízniví, nepotřebujeme někoho dusit až k smrti. I viník je někdy politováníhodný. Připusťme, že nám dělá dobře, když jsme v roli odpouštějícího.
Pokud prosíme o orodování, prosíme o přímluvu. Význam přímluvy známe důvěrně a také praktikujeme. Je dobré mít přímluvců co nejvíc. Nemusí být žádný ani mezi svatými. Přímluvu potřebujeme tady a teď s prokazatelným a nám nakloněným výsledkem.
O pokání mluvme opatrně. Je to ožehavé slovo a ještě ožehavější je výraz kajícník. Výraz pokání má nejblíže k pojmu „hlas svědomí“. A kajícník? Ten, kdo dobrovolně a veřejně přizná vinu, je svým způsobem rarita. Ale veřejné doživotní odpykávání zločinů proti lidskosti je humánnější než trest smrti, který kultivovaná společnost odmítla.
A jsme u výrazu pykat. Je to slovo velice staré, původu neznámého, ale podvědomě o něm víme své.
Se slovem mučedník se poněkud míjíme. Místo toho zdomácněl výraz oběť. Současný mučedník - to je oběť zla, násilí, teroru. Naše společnost se už dokáže obětem lidské zvůle omluvit, dokáže je rehabilitovat. Rehabilitovat oběti zločinu není totéž co blahoslavit je jako mučedníky, třebaže v katolické církvi tento proces stále existuje a má své oprávnění.
Víme, že v minulých stoletích prošla Evropa a potažmo i celý svět velice „nekřesťanským utrpením“. To není jen ustálené rčení. Ale moderní společnost mučednictví neglorifikuje. Není životním cílem nabízet se jako oběť a vzývat bolest jako největší boží dar.
Z výše zmíněné úvahy vyplývá, že Evropa se ničeho z křesťanských ctností nezřekla, jen hovoří v jiných pojmech a jedná za jiných podmínek. Nabízí humanitární pomoc bez ujištění, zda tím potřebným je muž, žena, homosexuál, černoch, běloch, Asiat, žid, muslim, ateista či křesťan.
Proti fundamentalismu brání všechny své společenské výdobytky: právo na sebeurčení každého člověka, podporuje nezastupitelnost vědeckého poznání, prosperitu, vzdělání. To jsou vizionářské představy o obrodě společnosti. Ať tak či onak – západní civilizace se nezaštiťuje heslem: pro větší slávu boží, nesestává z božích bojovníků, ale hájí humanismus, hájí člověka. Je proto odsouzeníhodná, že se nebrání ve jménu dogmat či absolutních vizí vyššího principu? Je obhajoba lidských práv nějakým nižším principem? Je úcta ke všemu živému zde na tomto světě odmítnutím Tajemství, které nedokážeme smysly pochopit? Je to obhajoba přízemní matérie?
Zákony humanity přece nejsou vzpourou proti víře. Duchovní rozměr v člověku je nezničitelný a nezaměnitelný. Ani jednadvacáté století na tom nic nezmění. A právě ten duchovní rozměr je nutno zachovat. Ztratili bychom mnohé. Třeba pokoru, vděčnost, šlechetnost…
Pokud toto vše připadá jako slovíčkaření, je mi líto…
Ale pořád zůstává nedopovězeno, JAK se bude západní civilizace bránit konkrétně. Neotevřít brány nešťastným uprchlíkům není lidské. Nebát se a nepokořit je nadlidské. Evropě nezbývá než se semknout a netříštit do drobtů, které pak rozdrtí nezvaná pata.
Ale to záleží na rozhodujících pomazanýchhlavách – i když… není právě toto zastaralý pojem?
Autorka je spisovatelka, básnířka, překladatelka a lingvistka.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
