Mirko Raduševič: Filozofové a azyl. Neexistuje žádné ´Norsko´, a to ani v Norsku

Německý sociolog George Simmel v roce 1908 tvrdil, že neplatí, co se říká, že „cizinci dnes a zítra přichází“, ale platí to, že „dnes přichází a zítra zůstávají“.

O sto let později filosof Jacques Derrida podtrhuje naopak princip pohostinnosti. Reaguje na zvedající se vlnu xenofobie a rasismu, která se začíná projevovat doma ve Francii, ale i jinde. Negací proti tomu zavádí uvedený termín pohostinnosti, který však vidí omezeně, a to vnitřními zákony dané země, což podle něj určuje podmínky imigrace. Rozšířeněji a precizněji slovy filosofa Miroslava Petříčka, který je dvorní Derridův překladatel a který slova francouzského filosofa interpretuje: „Pohostinnost neznamená vlídně přijímat ty, které očekáváme a které jsme pozvali, neboť to je více či méně konvenční slušnost, nýbrž vítat toho, kdo přišel nepozván, neočekáván a možná i zcela nevhod. A stejně tak je třeba za dar považovat nikoli to, co se dává výměnou, nýbrž to, co se dává, aniž proto, že jsme něco dostali, a aniž očekáváme, že něco dostaneme na oplátku.“ (Viz The awaited guest, is not only someone to whom you say "come," but "enter," enter without waiting … )

Ale je zde další možná interpretace Derridy v chápání cizího elementu jako naše zpochybnění –dekonstrukce vlastního. Použijme opět Petříčkův výklad známého a klíčového Derridova pojmu: „Dekonstrukce, to jest takový vztah k tradici, který za ni přejímá odpovědnost tím, že volí, co z ní převezme a jakým způsobem, a to i za cenu toho, že zničí stavbu, aby mohl proniknout až k jejím základům a na nich budovat znovu, na tradici navazovat její radikální transformací, je to vlastně onen způsob myšlení, který je vlastní demokracii.“

Pro nás je zajímavá z mnoha důvodů Derridova esej „Donner la mort“ (Dárek smrti), a to ze dvou důvodů. Najdeme zde mimo jiné inspiraci nejvýznamnější Patočkovou prací: „Kacířské eseje o filosofii dějin“. Derrida byl dvakrát za minulého režimu v Praze a byl zatčen a propuštěn až na žádost prezidenta Françoise Mitterranda. V eseji výrazněji mluví k současné společnosti: „Vzhledem ke struktuře zákonů trhu, které společnost iniciuje a používá ke kontrole, vzhledem k mechanismu fungování zahraničních dluhů a jiným obdobným nespravedlnostem nás tato „společnost" vystavuje smrti, kdy umožňuje hlady a nemocemi zemřít desítkám milionů dětí… Nejenže se tato společnost na tom podílí, ale to i organizuje.“ Proto český exilový autor Martin Matuštík k Derridovi ve své knize „Neklid doby píše“: „Derrida se vyslovuje pro radikální multikulturní demokracii, pro pohostinnost k cizincům a pro politickou odpovědnost namísto mocenského a tržního dogmatismu.

Panta rhei – vše plyne

Současná společnost se neustále mění. Nic nám neposkytuje oporu. O nezvladatelném moderním světě zmítajícím se v radikálních změnách píše filosof Jürgen Habermas a společně s kanadským filosofem Charlesem Taylorem se jim dostalo letos 29.září významného ocenění Ceny Kluge. Cena je považována za světově prestižní v oboru filosofie a někdo mluví o náhradě Nobelovy ceny, kde filosofická kategorie chybí. Věnujme se v našem tématu o běžencích a azylu pro nás známější postavě Jürgena Habermase. V slavnostní řeči ke Klugeho ceně bylo uvedeno, že po 11.září se Habermas zasazoval za větší politickou angažovanost nestátních institucí a jejich mezinárodní spolupráci. „Obnovená síla náboženství na mnoha úrovních společnosti a rostoucí náboženský pluralismus v Evropě i jinde přitahoval Habermase,“ uvádí se mimo jiné v laudatiu.

Po udělení ceny poskytl německý filosof rozhovor, ve kterém se vyjadřuje k problematice utečenců a azylu a tvrdí, že na azyl má právo každý, kdo o něj požádá. „S azylem by se však mělo zacházet spravedlivě a tam kde je to vhodné, aby byly zváženy všechny možné důsledky. Rozkol mezi zeměmi EU v pohledu na uprchlíky vidí pak Habermas v rozdílnosti vstupu jednotlivých zemí do EU a podle něj se názorová rozdílnost dala očekávat. „Řada kandidátských zemí z Východu na rozdíl od ostatních neměla dost času projít politickým i duševním procesem, na který mělo například Německo čtyřicet let času,“ podotýká Habermas. Důležitým momentem v rozhovoru je, když byl dotázán, jak reagovat na možnost náboženských konfliktů po 11.září a jak reagovat na extrémní islám uvedl: „Nepovažuji, že jde náboženské konflikty. V podstatě se jedná o politické konflikty, které jsou definovány nábožensky. Fundamentalismus je reakcí na vykořeněnívyvolané moderní dobou. Koloniální a post-koloniální politika jsou toho důsledek a je naivní tvrdit, že se jedná o náboženské konflikty.“

Jinak v rozhovoru opakuje, dnes již 86- letý politický filosof, Jürgen Habermas svoji starší tezi o možnostech integrace cizinců, např. muslimů, do většinové společnosti a to v tom, že zásadní je „věrnost ústavě“ státu hostitelské země.

O pokrytectví a otroctví

K problému utečenců se dlouze vyjadřuje další známý politický filosof Slavoj Žižek. Ve své eseji nazvané „Neexistence Norska“ (The Non-Existence of Norway) rozebírá dva hlavní názory na problém, z nichž jeden levicově-liberální vyjadřuje rozhořčení nad tím, že tisíce uprchlíků se topí ve Středozemním moři. Druhý hlas patří populistickým anti-imigrantům, kteří troubí do světa, že je třeba chránit naše hodnoty, způsob života a cizinci by si měli sami vyřešit vlastní problémy. Žižek tvrdí, že v obou případech se jedna o špatné řešení. Největší pokrytci jsou podle něj ti, kteří volají po otevřené hranici a přitom velmi dobře vědí, že k tomu nikdy nedojde. Krásně hrají na duši o zkorumpovaném světě a přitom jsou odhodlaní v něm nadále setrvat. Anti-imigranti rovněž dobře vědí, že se nemohou lidé v Africe a na Středním východě ponechat sami sobě – svému osudu. Ví se, že nemohu uspět ani při řešení svých problémů a změně společnosti. „Proč ne?,“ ptá se Žižek a odpovídá: „Protože my – Západ tomu bráníme. Je to zásah Západu v Libyi, který dostal tuto zemi do chaosu. Byl to útok USA na Irák, který vytvořil podmínky pro vznik Islámského státu. Pokračující občanská válka ve Středoafrické republice mezi křesťanským jihem a muslimským severem není pouze výbuchem etnické nenávisti, ale hlavním impulsem bylo objevení ropy na severu. Čína a Francie bojují o moc nad těmito zdroji. Je to celosvětový hlad po minerálech, který vedl k ´warlordismu´ v Demokratické republice Kongo.“

Jestliže, podle Žižka, chceme zastavit proud uprchlíků, musíme si uvědomit, že většina z nich pochází ze „zhroucených států", kde veřejná správa je více či méně nefunkční, jako je Sýrie, Irák, Libye, Somálsko, Konžská demokratická republika a další. K tomu filosof dodává: „Tento rozpad státní moci není lokální záležitostí, ale výsledkem mezinárodní politiky a globálního ekonomického systému a v některých případech - jako u Libye a Iráku – je to přímý důsledek západní intervence.“

Žižek ve své stati, která byla také publikovaná v deníku Le Monde, odsuzuje naši západní formu civilizace pro novodobou formu otroctví: „Miliony migrujících pracovníků na Arabském poloostrově jsou zbaveni základních občanských práv a svobod; v Asii, miliony dělníků žijí v manufakturách organizovaných jako koncentrační tábory. Ale existují příklady blíže k našemu domovu“. Zde se Žižek dostává k Evropě a cituje italského odboráře Roberta Pistonina: „Každý celá léta ví, že v oblasti mezi Florencií a Pratem, jsou stovky, ne-li tisíce lidí, kteří žijí a pracují v otrockých podmínkách. Ve městě Prato existuje řada podniků vlastněných Číňany a tisíce čínských přistěhovalců zde žije ilegálně, pracuje 16 hodin denně a vyrábí zboží pro síť dílen a velkoobchodníků.“ Moderní otroctví podle Žižka již v Evropě existuje, a to „v našem středu“. „My to ale nevidíme nebo předstíráme, že to nevidíme.“ K tomu dodává, že se uprchlíci zapojují do zmíněného výrobního řetězce a „stávají se součástí nejisté pracovní síly na úkor místních pracovníků, kteří reagují na hrozbu spojenou s nejnovější vlnou anti-imigrantského populismu.“

Uprchlíci utíkají z vlasti zničené válkou a jsou posedlí snem

Podle Žižka jsou utečenci připravení riskovat své životy „a předkládají své sny jako bezpodmínečné právo, dožadují se od evropských orgánů nejen svého nároku na jídlo a lékařskou péči, ale také požadují dopravu na místo určení podle svého výběru. Na tom požadavku je cosi tajemného a utopického: jako by bylo povinností Evropy realizovat jejich sny, které mimochodem jsou mimo dosah většiny Evropanů. Když se lidé ocitnou v bídě, strádání a nebezpečí… jejich utopie se tím stává ještě více nekompromisní. Pravdou však je, že neexistuje žádné ´Norsko´, a to ani v Norsku.“

„Chceme-li problém vyřešit, musíme opustit své představy, které ze své podstaty jsou rasistické nebo pro-fašistické a musíme přestat mluvit o ochraně svého ´způsobu života´. Nebudeme-li toho schopní, dojde k nárůstu nálad proti imigrantům v Evropě," nabádá slovinský filosof. Poukazuje na příklad Švédska, kde populární sociálně demokratická strana byla předstižená Lidovou stranou, která ve své levicově liberální politice nabízí lidem arogantní moralismus "chránit náš způsob života". Podle Žižka je to jen mírnější verze, co anti-imigrační populismus nabízí. „Odmítají otevřený rasismus a anti-přistěhovalectví populistů a přitom tvrdí, že ´chápou obavy obyčejných lidí´,“ píše Žižek a staví za odmítnutí tohoto levicově-liberálního postoje.

Žižek si uvědomuje složitost problému a ptá se „kolik tolerance si můžeme dovolit?“. Odpovídá otázkami. „Máme být tolerantní imigrantům, kteří zakazují chodit svým dětem do státní školy nebo těm, kteří nutí své ženy se určitým způsobem oblékat a chovat nebo těm imigrantům, kteří organizují manželství svých dětí nebo se staví proti homosexualitě?“ Na to filosof odpovídá: „Nemůžeme být nikdy dost tolerantní nebo někdy naopak až příliš tolerantní. Jediný způsob, jak prolomit patovou situaci, je překonat pouhou toleranci a nabídnout ostatním nejen naši úctu, ale také vyhlídky na sdílení společného boje, neboť naše problémy jsou problémy, které všichni sdílíme.“

Závěr

„Uprchlíci jsou cena, kterou platíme za globalizované hospodářství, ve kterém jsou komodity a nikoliv lidé - vpuštěny do volného oběhu. Myšlenka porézních hranic, to znamená být zaplavení cizinci, je imanentní globálnímu kapitalismu. Ale migrace v Evropě, není ojedinělá,“ píše Slavoj Žižek a rozprostírá před nás všechny možné scénáře hospodářských krizí, přírodních katastrof, kdy například severní Sibiř bude obyvatelná a vhodná pro zemědělství a naopak velká část subsaharské Afrika bude trpět suchem a bude neobyvatelnou. Ptá se, jak se bude organizovat přerozdělování lidí, když v minulosti, sociální transformace byly vždy divoké a spontánní, doprovázené násilím a ničením. K tomu uvádí, že lidstvo by mělo být dostatečně připravené žít více „pružně“ a „kočovně“. Jedna věc je jasná: národní svrchovanost bude muset být radikálně nově definovaná a budeme muset vymýšlet nové metody globální spolupráce a rozhodování.

K tomuto cíli stanovuje čtyři předpoklady (uvádíme ve zkratce):

- Evropa se musí zavázat zajistit důstojné zacházení s uprchlíky. Velká migrace je naší budoucností a jedinou alternativou

- Evropa musí stanovit jasná pravidla a předpisy. Kontrola proudu uprchlíků by měla být řízená prostřednictvím administrativní sítě, která zahrne všechny členské země Evropské unie. Musí být respektovány zákony a společenské normy evropských států. Pravidla se musí prosadit vůči zahraničním fundamentalistům, tak i proti vlastním rasistům.

- Nový typ mezinárodní vojenské a ekonomické podpory, která vyloučí neokolonialistickou past z nedávné minulosti.

- Nejtěžšíma nejdůležitějším bodem je radikální ekonomická změna toho, co vytváří podmínky pro uprchlíky, což ale předpokládá transformaci globálního kapitalismu.

Nakonec filosof Slavoj Žižek vše uzavírá větami: „Když jsem byl mladý, zažil jsem organizovaný pokus o regulaci, kterému se říkalo komunismus. Možná bychom to měli znovu objevit. Je to možná v delším horizontu naše jediné řešení."

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami