Byli jsme svědky Anticharty – velkolepého politického představení v Národním divadle, kdy 28.ledna roku 1977 se zde pod vedením státu organizovaně sešli umělci a veřejně známé osobnosti k oficiosnímu odsouzení „protisocialistického a pomlouvačného pamfletu Charta 77“ sepsaného neoficiosní skupinou disidentů, čímž ji tím de facto oficializovali. V tomto inscenovaném představení vystoupili herci, baviči, dnes říkáme celebrity. K tomu později uvedla zpěvačka Eva Pilarová: „Zavolal si nás šéf Pragokoncertu Hrabal a ten nám řekl: Připravíte si referáty o tom, jak jste vděční, že můžete zpívat. Já jsem mu říkala, že jsem nikdy žádný referát nepsala a že to ani neumím. On řekl - dobře, tak přečteš prohlášení. A tak jsem přečetla prohlášení. Co jsem měla dělat?“ Tím mínila ještě jiné setkání, kterých se po akci v „Zlaté kapličce“ konalo hned několik za přenosu TV-kamer (např. 4. února 1977 v Divadle hudby) a četlo se na něm prohlášení nazvané „Nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. Nejvíce měla šokovat a také školovala účast osobnosti Jana Wericha. Byli tam ale i další „trumfy“ jako herci Pešek, Haken, Höger, Šejbalová a další. Tehdy již starý a nemocný Werich myslel, že jen tak proklouzne a jeho přítel – chartista Kliment Lukeš to komentoval: „Zapomněl, že jde mezi hromadu fekálií a že se na ní lehce uklouzne" a novinář Jiří Peňas fabuluje v článku „Držet Lyru a krok“, že „rozhodujícím motivem Werichovy účasti byl s největší pravděpodobností obchod: dát režimu loajalitu výměnou za souhlas s publikací a provozováním umělcových děl, což by pak existenčně zajistilo dědickými honoráři Werichovu dceru Janu.

Důkazem ohebnosti herců podle směru politického větru je rozhořčení a výpověď světové proslulého českého divadelního režiséra Otomara Krejči v roce 1989 těsně před „Listopadem“ (Originální videojournal 6  - 1989), kdy kritizoval chování herců v normalizačním Československu. Na archivním videu emotivně mluví o „kontaminaci“ klasického umění popkulturou: „Starové (starší herci) dělají moderátory tomuto režim. Není možné se na to dívat, je to tak urážlivé. Dělají moderátory, dělají spíkry tomuto režimu.“ Mluví o zpronevěře herců umění lacinou prorežimní popkulturou – bavičstvím a také o tom, že se takto herci dopouští marasmu a vytváří rovněž u národa marasmus. Dodává: „Jeden marasmus dělá druhý a všechno se to takto hněte.“

Účel hry a scény. Sociologická vsuvka

Jde zde o vzájemné propojení starobylého „chléb a hry“, propojení dvou scén politické a divadelní a spojení herců politických s divadelními. Zde úvahy zpestřeme citacemi amerického sociologa Ervinga Goffmana v  kontextu jeho často citovaného díla „Všichni hrajeme divadlo" (The Presentation of Self in Everyday Life), ve kterém popisuje přizpůsobování jedinců v komunikaci s lidmi. Zavádí termín situační role, která začíná od upřímnosti a končí na cynismem. Podle jeho teorie bychom mohli vnímat svět – společnost jako metaforu jeviště. Člověk sám o sobě je nositelem určité sociální pozice (statusu), která s sebou nese spoustu očekávání od druhé strany – publika. Publikum na nás klade určitá očekávání a podle těch se podvědomě stylizujeme do určitého vzorce chování. Můžeme ovšem použít i vlastní přístup k roli, který se však ne vždy bude rovnat společenskému statusu.

Z této teorie vychází také český marxistický sociolog vedoucí první katedry sociologie vzniklé v roce 1965 na Filosofické fakultě UK Eduard Urbánek (jeho kolegyní byla např. doc. Jiřina Šiklová), který tvrdí: „Člověk nemá role, role mají člověka, či přesněji role patří sociální pozici a tyto pozice si určité lidi volí a vybírají jako nástroje svého fungování. Role tedy není podobně jako na divadle totožná s hercem, který ji představuje, osobnost jednotlivce jako celek nebere za ni odpovědnost. Odpovědnost je dána jen tím, že správně plní očekávaná chování, nikoli tím, že je zodpovědný za důsledky, které vyplývají z hraní dané institucionální role. Za důsledky je zodpovědná instituce, společnost.“( viz kniha Marxismus v konfrontaci s buržoazní koncepcí sociální role).