Mirko Raduševič: Nad strategií novin. Kdo je vinen, novináři, nebo čtenáři?

Příkladem je poznámka jedné paní na FB, když píše: „Literární noviny se vzdalují od kritického myšlení a pravdy. Čtu vás od gymplu, ale poslední dobou vybírám jen sekci literatury, jelikož politické komentáře a články jsou neobjektivní a neposkytují hlubší náhled. V komentáři jsou lživé údaje, navíc obsahuje populistickou komunikační strategii.“

Záměrně neuvádíme dále text, neboť je veden politickým dilematem, zda kdo a jak je pro nebo proti Zemanovi nebo zda Literárky (ne)směřuje na Východ. Toto ponechme stranou. Tato diskuze pod články se vždy objevuje v době vypjatých politických rozhodnutí a událostí, jako je nyní volba prezidenta. Spíše se věnujme klíčovému, jak je někdy uváděno, zda jde o „objektivitu a hlubší náhled“. Slovo „objektivita“ je ovšem na tom v tomto pohledu stejné sporné jako často v komentáři používané slovo „pravda“. Zbývá probrat „hlubší náhled“, s tím mají současná média velký problém a je otázkou, zda je to zaviněno těmito médii nebo novináři. O této problematice jsme již psali koncem minulého v článku: „Existenční a názorový boj Le Monde diplomatique a situace západního mainstreamu“.

Při čtení problémů některých předních západních periodik si uvědomujeme podobnost situace Literárek a konečně se nám to potvrzuje nejen v diskuzích s kolegy novináři, ale přímo ve statikách na objektivních číslech přístupu čtenářů k jednotlivým článkům a tématům. Pro další existenci periodika stále více zjišťujeme, že i přes snahu držet určitou úroveň a trend jsme nucení aspoň do určité míry vycházet trendu čtenářů vstříc, který ovlivňuje existence internetu. Není to a nelze to ani brát jako naši omluvu nebo výmluvu. Je to fakt. Jak toto více probrat a analyzovat je možné na příkladu změn, ke kterým dochází v britském listu a webu The Guardian.

Internet a konec žurnalistiky

Psal se rok 2013 a redakce The Guardian publikuje článek ( The decline of print doesn't mean the end of journalism )své americké kolegyně Mary Kisselové vedoucí editorky komentářové rubriky deníku The Wall Street Journal o tom, zda webovské servery znamenají konec žurnalistiky. Píše k problematice médií: „Objevují se narážky na klesající a špatnou úroveň žurnalistiky ovlivňující demokracii a její diskurs. Jsou to hlouposti. To, že vzniká konkurence s internetem, je základním rysem kapitalismu. Noviny se vždy vydávaly a jediné, co nyní zbývá, je donutit vedení těchto médií, aby se přizpůsobilo tomu, jak pracují internetová média. Ptejte se čtenářů, co žádají a jakým způsobem chtějí, abychom je oslovovali.“ K tomu dodává důležitou připomínku, kolem které se točí i dnes u nás všechny diskuze zmiňované i pod našimi články na webu: „Takto popsaný přístup se dostává do konfliktu s žurnalistikou a jejím školním pojetím, jak bylo pojímáno ve dvacátém století, jak jej chápali Woodwards a Bernstein (pozn. přední američtí investigativní novináři - viz ), že šíření informací je veřejnou službou a nikoliv spotřebním zbožím, neboť se to vzájemně vylučuje. Jde o názor, který vládne vysílacím stanicím podporovaných státem v demokraciích, jako je Británie nebo Austrálie.“

V článku je popsána další skutečnost, se kterou se setkáváme rovněž v současnosti i u nás, když zpočátku česká média byla ve vlastnictví německých nebo jiných zahraničních mediálních společností, které před několika lety začaly však náš trh opouštět a prodávat tištěná média českým podnikatelům. Mary Kisselová k tomu píše: „Neexistuje žádný náznak toho, že by mělo dojít k náhlému znovuzrození tištěného média a vrátily se zpět časy, kdy jejich stránky byly plněny klasickou reklamou a upozorněními akcionářů. Papírové noviny mohou pokračovat, ale jen ve ztrátové podobě, a proto by měly být ve vlastnictví majitelů, kteří si to mohou dovolit, a to výměnou za pocit, který jim poskytují fešácké noviny s luxusními prostornými stránkami.“

Co však podle expertky přes média stále zůstává a přivádí čtenáře k médiu? Ptá se: „Jaké je to médium informující veřejnost, obohacující demokracii a lákající čtenáře, aby noviny koupili?“ Odpovídá si:

„Je to především žurnalistika spolehlivá ve svých faktech a energická ve snaze o pravdu. Vyžaduje to novináře, kteří se pozvednou nad davovým komplexem, který se šíří do zpravodajských redakcí.“ To doplňuje konstatováním, že jako v jakémkoli jiném konkurenčním odvětví, spotřebitelé odvrhnou nekvalitní média a zaplatí za to, co oceňují. Pro řadu vlastníků médií půjde o dlouhodobý a nepředvídatelný proces. Ten zároveň bude výrazně nekomfortní k novinářům, kteří jako nikdy budou muset čelit soutěži o čtenářskou obec.“

A znovu změna - obrat

Neuběhne ani celých pět let od publikování tohoto, pro tištěná média, významného závěru a je zde opět změna – tentokrát týkající se samotného deníku The Guardian.

Článek Poslání žurnalistiky v krizovém období (A mission for journalism in a time of crisis ) je považován za zásadní, píše jej opět žena – tentokrát šéfredaktorka deníku Katharine Vinerová a podtitulek vše naznačuje: „ V turbulentní době musí média definovat svoje hodnoty a principy (In a turbulent era, the media must define its values and principles).“ Že jde o jakýsi milník, chce šéfredaktorka tímto úvodem naznačit a pokračuje v neobvykle dlouhém rozboru situace: „Ještě nikdy v historii nenastal takový problémový okamžik jako nyní, že to vyžaduje pozornost veřejnosti.“ Šéfredaktorka upozorňuje, že jde o oznámení staré již dvě stě let publikované v Manchesteru, „které oznamuje důležitost závažné diskuze o politických otázkách.“ Vinerová píše, že se za dvacet let veřejný život rychleji proměnil, než za předchozích dvě stě let a má na mysli bouřlivé politické změny a výrazné ovlivnění technologiemi, což vyžaduje důslednou změnu médií včetně Guardianu. V roce 1936 vlastník novin Scott Trust dal deníku do vínku (deník Guardian byl založen 16.srpna 1819), že zaručí finanční a vydavatelskou nezávislost, aby zajistil novinářskou svobodu a liberální hodnoty, bez toho aby na deník měla vliv politika nebo komerce. Zde si Vinerová povzdechne: „Nic lepšího si šéfredaktor nemůže představit! Ještě stále je na nás, abychom si sami určili, jaké je poslání žurnalistiky, jaký smysl a poslání má naše práce a jakou roli hrajeme ve společnosti… Dnešní doba ale vyžaduje, abychom ještě naléhavěji definovali, jaký je náš základ – z čeho vycházíme.“

Opomeňme to, že základ vidí v historii listu a jeho odpovědi na události odehrávající se na britských ostrovech. Důležité pro nás je, jak šéfredaktorka Katharine Vinerová definuje dnešní principy práce novinářů v Guardianu, když srovnává dnešní bouřlivou dobu s dřívější, kterou list úspěšně prošel a dokázal na ni ke spokojenosti čtenářů reagovat. Problémy dneška popisuje jako populaci s hlavou skloněnou k mobilu a pozorující jakousi dystopii na pokračování v televizi. To je jeden problém a druhý podle ní spořívá v tom, že se stále více mluví o překonaném zkaženém systému, kdy je třeba celý zbořit. Na tyto problémy musí podle ní deník odpovídat, ale také musí vidět naději, kterou vidí mladí a kteří by rádi intenzivně pocítili naději, jako ji pociťovala předchozí generace. Podle šéfredaktorky je naděje víra v naši schopnost společně jednat a změnit věci.

Ke změně píše Vinerová musí být nápomocná média, je to jejich role a tím také listu Guardian: „Jestli lidé mají pochopit svět, musí jim zpravodajské organizace poskytnout porozumění skutečnosti. To je skutečnost, které mohou věřit, informace, které potřebují, které jsou napsané a upravené s péčí a veškerou přesností.“

Vedle tohoto obecného základu, který pro list definuje je zde definice ideologická, kterou lze nazvat: „neoliberalismus pohlcuje svět.“ Myslí tím na ekonomické výdobytky za posledních třicet let, zejména podle ní ve vyspělých zemích, kde se konkurence a osobnost dostávají hodně daleko a převyšují již svoji přirozenost. Způsob nenasycenosti proniká do všech buněk společnosti. Zde stanovuje pro Guardian úkol hledat a stanovit jiné principy fungování společnosti v zájmu celku společnosti. Zkráceně „novinařina ve prospěch obecného blaha,“ uvádí Katharine Vinerová.

Formální stránka změny

Článek svoji délkou a obsahem naznačuje, že se pro deník Guardian jedná o milník v jeho historii a změna je velká: Přechází se z tzv. formátu tzv. berliner (u nás Lidové noviny) na ještě menší tabloid, který v Británii dosud používaly bulvární deníky jako The Sun. Redakce již dopředu oznamovala, že bude použito jednoduchého typu písma, živých a agresivních barev. Rovněž došlo ke změně designu webu a místo tmavě modré se objevila světlá šedivá barva, s barevným menu a velice jednoduchá přehledné dělení do boxů. Vodítkem pro změny, jak uvádí redakce je také skutečnost, že čtenáři sledují Guardian dnes na počítačích a mobilních zařízeních – mobilech a tabletech.

Proč se mění zavedené

Důvod změny byl již naznačen v tom, když šéfredaktorka mluví o tom, že je třeba vyjít vstříc čtenáři a co naznačuje titulek našeho článku. Důvody důvodů spočívají v tom, že po roce 2005 začal se propadat náklad deníku. V roce 2005 měl Guardian náklad 376 tisíc výtisků a konce roku 2016 již jen pouhých 146 tisíc. Začíná se šetřit. Redakce se přestěhovala z centra Londýna a v minulém roce bylo propuštěno 300 zaměstnanců. Těmito kroky, se v rámci tříletého plánovaného „resuscitačního“ období podařilo zmenšit ztrátu z 57 milionů liber na v minulém roce 38 milionů.

Je zde ovšem paradox, zatímco klesá tištěné vydání listu, roste čtenost jeho internetového vydání a web Guardianu se stal pátým nejčtenějším na světě celkem se 42,6 miliony čtenářů a navíc internetové vydání existuje rovněž ve variantě pro USA a Austrálii.

Změny jsou mezi čtenáři a mediálními odborníky brány se zdviženým obočím, neboť Guardian patří mezi světové elitní deníky. Proslavil se mnoha svými články a zprávami, kdy redaktoři prokázali svoji znalost a odvahu, například při publikování materiálů Snowdena, Panama Papers, údaje o Davidu Camerenovi a redakce se stala terčem odposlechů CIA.

Je tu ještě skutečná žurnalistika?

To, co mnohým nejen Guardianu vadí je především skutečnost, že dochází ke změnám, jak bylo uvedeno vedených masou internetového publika. To, proč rozsáhle se rozepisujeme o Guardianu je realita, že samy Literárky pociťují stejný tento tlak. Jak u Guardinu, tak i u nás roste vlivem internetových médií obava ze ztráty skutečné žurnalistiky. Dochází k paradoxní situaci sloučit tradici s novým trendem, který pochopitelně svým způsobem zasahuje a ovlivňuje obsah. Nemění se starý přístup, ale dochází k nabalování nových obsahových složek a s tím i nových pohledů na skutečnost. Již to není onen dřívější jednotný pohled. Navíc v našem českém prostředí dochází k větší změně a tím k tvrdšímu střetu, kterého jsme svědky nejen v médiích, ale napříč celou společností. Jestliže dáváme prostor v rámci internetového vydání i názorové platformě ne zcela kopíruje náš názor a stanovisko. V zájmu širšího pohledu se dostáváme do kritiky některých čtenářů. Navíc česká společnost stále není dostatečně připravená na názorové rozlišnosti, když za bývalého režimu musel existovat jeden pohled a po roce 1989 opět „musel“ existovat dlouhou dobu jeden pohled na změnu a její formu, než pozvolna začaly pronikat i jiné názory. Ve snaze, aby vůbec určitý typ novin nebo webu mohl existovat, se pak ptejte, kdo je vinen – novináři nebo čtenáři.

Mirko Raduševič

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.