Nelze s úplnou jistotou říct, zda se jedná o účelovou manipulaci, anebo pouze o nezájem. Setkám-li se přesto někdy s úvahami, kvalifikujícími politiku jako konzervativní, musím bohužel konstatovat, že se jedná ve značné míře o názory nejen dosti rozpačité, ale  někdy i vyloženě mylné.

Rovnost a národ – potencionální nástroje tyranie

Se zájmem jsem si proto přečetl článek „Česká konzervativní revoluce“ (iHned.cz, 19.1.2016) komentátora HN Petra Honzejka (dále jen PH ) s nadějí, že snad v tomto případě bude již konzervativní politika hodnocena v korektnější rovině, než tomu bylo doposud. Bohužel jsem byl zklamán. Dávám si proto otázku, v čem asi tento problém tkví? Lidé někdy mluví o konzervatismu jako politickém směru, a to jak ve smyslu jeho kritiky, tak také i v jeho prospěch. Nicméně zamyslím-li se nad „argumenty“, které jsou přitom předkládány, nabývám občas dojmu, že mluví spíše o problému „kulatého čtverce“, ale nikoliv o konzervativní politice a skutečných hodnotách, které hájí.

PH začíná svůj článek o konzervativní politice příkladem jednoho hnutí v Německu ještě před nástupem Adolfa Hitlera k moci. Toto hnutí, které si říkalo „konzervativní revoluce“, jak dále sděluje, „...bylo národovecké, izolacionistické, namířené zejména proti liberálům a pracovalo s myšlenkou, že obyvatelstvo Německa má určitý jednotný zájem bez ohledu na původ i majetek“. Protagonisté tohoto hnutí dle komentáře sice nedopadli dobře, ale autor zde vidí důležitější aspekt. Zda se totiž něco podobného jako v předhitlerovském Německu „zvolna nezačíná utvářet v současném Česku“. PH mě postavil v této části svého komentáře před klíčový problém. Je zde vůbec reč o konzervativní politice? A je-li, pak na základě jakého paradigmatu? Hnutí bylo konzervativní proto, že bylo národovecké a izolacionistické anebo proto, že pracovalo proti liberálům s myšlenkou na jednotný zájem bez ohledu na původ i majetek? A mluví vůbec autor o konzervativní politice anebo jen poukazuje na jakési samozvané konzervativní hnutí, jež s konzervatismem nemělo nic společné a mátlo veřejnost svou identifikací? Chce autor poukázat hlavně na to, že v současném Česku vzniká něco podobného?

Po hlubším zamyšlení docházím k závěru, že je zde pravděpodobně myšleno na konzervativní politiku, protože ji autor klade jako ideový směr do opozice liberalismu, o kterém ve svém komentáři mluví. Předpokládám-li správně, pak musím vyslovit zásadní námitku. Především konzervativní politika není ani národovecká a nemá ani tendence jakéhosi „sjednocování bez ohledu na původ a majetek“. Národovectví a sklony k rovnostářství jsou pro konzervativní politiku nepřijatelné. Jak píše Burke: „Rovnost a národ jsou dva potencionální nástroje tyranie a v souladu s tím Francouzská revoluce pracovala na likvidaci společenských a mravních předpokladů občanské svobody“. Burke proto také v Deklaraci práv viděl jenom revoluční slogan se snahou přenést těžiště svobody z jednotlivce „na národ“. Ale ani ve druhém případě, kdy autor klade konzervatismus do opozice liberalismu, nelze konzervatismus chápat jen jako cosi protiliberálního. Konzervativní politika sice stoji v opozici k liberalismu, ale vymezuje se vůči němu především svým ideovým obsahem a hodnotovými preferencemi. To je jeden z mnoha důvodů, proč nelze prezidenta Miloše Zemana a ministra financí Andreje Babiše spojovat, jak to autor ve svém článku činí, s pomyslnou „konzervativní revolucí“. Jejich negativní vztah k liberalismu je automaticky neřadí mezi „konzervativce“, protože jejich názory jsou zakořeněny v levicových idejích, naprosto odlišných od myšlenek tradičního konzervatismu. Považuje-li tedy autor uvedené protagonisty za aktéry „konzervativní revoluce“, tak je možné je brát pouze jako představitele konzervativního křídla levicové politiky, tedy spíše jako zastánce levicového fundamentalismu.

Nacionalismus, populusmus, extremismus

Naprosto zmatečné se mi zdají také úvahy o důvodech stojících v pozadí konzervativní revoluce v Česku. Autor nejdříve poukazuje na stálou existenci antiliberálních proudů, které zde odjakživa působily a komplikovaly vládnutí a chránily slabší. Následně plynule přechází k „legendární nechuti Václava Klause k občanské společnosti a nikým „nevolenému aktivismu“ a svoji úvahu završuje poznámkou o tom, že existuje „latentní poptávka po zrušení brzd moci a pevné ruce...“. Možná že jsem nepostřehl správně, k čemu autor směřuje, ale chtěl-li svými úvahami prezentovat konzervativní politické myšlení, tak je neprezentoval správně. Nejsem totiž toho názoru, že komplikovat vládnutí a chránit slabší je správně pojaté primární zaměření konzervativní politiky. Můžeme spíše říct, že konzervativní politika hájí a respektuje ústavní rovnost, rovnost před zákonem, ale současně vyvíjí snahu o omezení moci státu, a to je podstatně jiná skutečnost, než poptávka po zrušení brzd moci a volání po pevné ruce, jak to sděluje autor ve své úvaze.