Začalo to v osmdesátých letech minulého století, kdy náš podnik dělal rekonstrukci lanové dráhy v Praze na Petříně. Poslali mě s Trambusem valníkem (Š 706) do jedné věznice kdesi na západě Čech pro železné schody, které tam vězni stříkali tekutým hliníkem. Dnes už ani nevím, kde to bylo, byla to III. nápravná skupina. Šokující bylo už jen to, že najednou byl konec světa, kolem silnice jen vysoké betonové zdi a strážní věže. A silnice skončila.

Nahlásil jsem se na vrátnici, a musel jsem čekat. Když převáděli přes silnici skupinu vězňů, všichni měli ruce za zády a cupitali. Raději jsem si je moc neprohlížel, ale pak mi došlo, že měli spoutané ruce a zřejmě i nohy. Konečně mi strážný pokynul, abych vjel dovnitř. Nebudu zde uvádět, jakými bezpečnostními opatřeními jsem musel i s náklaďákem projít. Je to sice již skoro čtyřicet let, ale asi se to moc nezměnilo. Než mi náklad vězni naložili, bavil jsem se se strážným.

Překvapilo mě nejvíc, že měl prázdné pouzdro na pistoli. Vysvětlil mi, že nesmí uvnitř mít zbraň, protože kdyby ho vězni přepadli, hned by byli ozbrojeni. Byl to už starý mazák, měl jen týden do důchodu. Jak říkal, pokud vězni dělají, nechá je na pokoji. Ale tam kde jsou ubytovaní... Došlo také k humorné příhodě. Povídám mu, jestli bych si neměl zavřít dveře u auta. Divil se proč. Když jsem mu ale řekl, že tam mám všechny doklady, zhrozil se, protože jsem je měl prý odevzdat na vrátnici. To mi ale nikdo neřekl. Z věznice jsem opět vyjel po provedení bezpečnostních opatření a v pohodě dovezl schody na Petřín. Ale dnes mohu říci: "Já tam byl."