Jeho hodnocení situace na Ukrajině je určitě zajímavé a vzal jsem ho prostě na vědomí. Zejména srovnání s procesem denacifikace v západní i východní části Německa, poraženého po druhé světové válce. Poněkud mne ovšem zarazilo, když do těchto úvah zařadil i bývalé Československo a označil ho za satelit tehdejšího Německa. V následující závorce se to sice snažil zmírnit konstatováním, že Československo bylo Třetí říší pohlceno, ale nepříjemný dojem z jeho slov stejně zůstal.

Československá republika, která vznikla v roce 1918 po rozpadu Rakouska-Uherska, byla prakticky zničena tzv. Mnichovskou dohodou ze září 1938 rozhodnutím Anglie, Francie, Itálie a Německa. Po záboru pohraničí pak po krátké době – 15. března 1939 – následovala plná okupace. Použití výrazu satelit je proto zcela nesprávné. A také urážející pro oběti války na českém území. Na obou stranách fronty proti německému fašismu také bojovali a umírali českoslovenští vojáci. Spolu s Rudou armádou i na západní frontě.

Za zcela scestné už pak považuji označení událostí roku 1968 (pražské jaro) za pokus o fašistický převrat, který – pokud autorově interpretaci dobře rozumím – vycházel z nedostatečné denacifikace. Vzhledem k mému věku jsem rok 1968 (ale i předchozí a následující léta) aktivně prožíval. Jakékoliv politické otevření společnosti je vždy provázeno okrajovými jevy. Tak tomu bylo i v Československu v roce 1968. Podstata pražského jara ale byla v něčem úplně jiném. Jednalo se o pokus o modernizaci socialistické společnosti. Na špatném místě – ve středu Evropy a linii doteku Varšavské smlouvy a NATO. Ve špatné době – Československo jako rozvinutá země pociťovala jako jedna z prvních omezení direktivních metod pro ekonomiku, politiku i kulturu. A nakonec – příliš brzy bez dostatečného politického vedení celého procesu. Teprve o deset let později přišly reformy v Číně a ještě později pokusy o reformu v Sovětském svazu.