Právě jsem se stačil narodit a bylo plné truchlících Čechů nad skonem milovaného protektora Heydricha. A tak bych mohl pokračovat. Únor 48, prvomájové průvody, oslavy Alexandra Dubčeka, procházka Gustáva Husáka a vedení komunistické strany po rekonstrukci náměstí v létech normalizace. A nakonec listopad 89, ale ne nakonec. Ještě se tam bojovalo za Českou televizi a Děkujeme, odejděte. Možná pan Minář (ví někdo, kdo to je?) dokáže ještě zaplnit Letnou. Ale co dál?

Zjevné je, že kolem Andreje Babiše stahují smyčku. Nejprve to byla spolupráce s StB, nějak to nezabralo. Pak přišla akce Čapí hnízdo. Opět bez zjevného výsledku. Takže teď přišla Evropská unie a konflikt zájmů. A údajně nesprávně vyplácené dotace. Nemyslím si, že všichni Češi jsou závistiví, ale když ten Babiš je tak nechutně bohatý. Současná opozice by se také vrátila k moci a nějak se jí to nedaří při volbách, tak to zkouší jinak. Přes náměstí.

Nezdá se mi ale, že to je ta hlavní příčina toho, co se děje. Česká republika v tom totiž zdaleka není sama. Metody dosahování politických cílů tím, pro co se vžilo označení „barevná revoluce“, jsou v podstatě stejné a do jisté míry úspěšné. Úplná klasika je asi Ukrajina, ale dalo by se pokračovat dál. Nezačínalo to už Jugoslávií? A co arabské jaro? A Sýrie? A nakonec i Venezuela. Jenomže jedna věc je nastartovat určitý politický proces, možná i dosáhnout změny, druhá pak návrat ke stabilizovaným politickým a hospodářským poměrům. To už se daří jen někdy, většinou vůbec ne. Někdy se dokonce nepodaří ani ta změna, viz Sýrie a Venezuela.