Špatné zprávy pro fašistické Německo a jeho spojence od počátku roku 1943 postupně přibývaly. Dovršení katastrofální porážky u Stalingradu a krach operace Citadela, která se měla u Kurska stát odvetou za neúspěch v bitvě u města nesoucího jméno sovětského vůdce, dávaly již i řadovým vojákům poznat na vlastní kůži, jak chutná pocit hnát se do předem ztraceného boje. Hitler na jaře jednal se spojenci a žádal je o přísun dalších posil na východní frontu. Jenže ti po katastrofě u Stalingradu neprojevovali žádné velké nadšení pro další vojenské plány Německa na východě. Spojenci se spíše snažili postupně vycouvat ze ztraceného boje, jelikož je čím dál více zatěžoval, a ani oní již v podstatě neměli téměř kde brát. Rumunům, Maďarům ani Italům se nechtělo pouštět do dalších válečných dobrodružství, zvláště když mimořádně negativní zkušenosti z bitvy u Stalingradu byly ještě velmi živé a naděje na obrat nepříznivé situace zůstávaly jen v oblasti teorie. Léto 1943 se stalo dalším mezníkem v bojích na východní frontě. Fašisté v opakovaných pokusech obnovit svou útočnou aktivitu neuspěli a museli urychleně na všech úsecích přecházet do obrany. Sice šlo na některých úsecích o obranu aktivní a značně urputnou, přesto Rudá armáda dle plánů pokračovala stále vpřed a využívala jak momentu překvapení, tak i vlastní taktické vyspělosti a vysoké bojové morálky. Fašistické armády na druhé straně marně hledaly vhodné protizbraně, jak v nově nasazené technice či v taktice pro další obranné boje. Narychlo zbudovaná obranná postavení nedokázala zadržet postupující rudoarmějce příliš dlouho. Lavina se valila vpřed a nebylo síly ji zadržet.

Neúspěch u Kurska vrhá stín na celé východní tažení fašistů

Dlouho a pečlivě připravovaná operace Citadela, která měla u Kurska zlikvidovat sovětské jednotky, skončila naprostým krachem a bojová morálka fašistických armád tak utrpěla další ránu. Do té doby nevídaná tanková bitva u Prochorovky přinesla sice těžké ztráty na obou stranách, ovšem fašisté na rozdíl od Rudé armády tyto ztráty nedokázali nahradit. Z neúspěšných plánů na další ofenzivu se již jednotky wehrmachtu nevzpamatovaly. Více a více německých vojáků vidělo východisko v tom, že raději padnou do sovětského zajetí. Mezi německými vojáky se šířil názor, že je lépe padnout do zajetí hned, než o něco později skončit s kulkou v hlavě. Generál Guderian po válce napsal: „ Ztroskotáním operace Zitadelle jsme utrpěli rozhodnou porážku … . Na východní frontě už nebyly klidné dny. Iniciativy se plně chopil nepřítel.“ Wehrmacht po neúspěchu u Kurska ztratil svou údernou sílu a stále více se potýkal s nedostatkem zbraní, munice a pohonných hmot. Nemluvě o vojenské technice a živé síle. Německá válečná ekonomika, která si podrobila většinu potřebných průmyslových kapacit po téměř celé Evropě, nestačila již s potřebnou rychlostí nahrazovat přibývající těžké ztráty. Neúspěšnou bitvu u Kurska okupanti velmi tvrdě zaplatili. Přišli o 30 divizí, ztratili tak půl milionu vojáků, 1500 tanků, 3000 děl a 3700 letadel. Největší ztráty postihly letecké síly a tankové vojsko. Na bojišti navíc zůstali nejzkušenější velitelé. Wehrmacht stál na východě před hrozivou budoucností. Do zajetí vzatý příslušník 31. pěší divize H. Brandt hovořil zcela otevřeně a jeho slova vyjadřovala mínění řady příslušníků německé armády i jejich spojenců. „Většina vojáků přestala věřit ve vítězství Německa. Po Stalingradu a Africe, po zhroucení červencového útoku a při nynějším ústupu už málokdo věří v Hitlerovo vítězství. Věří v ně jenom lidé, kteří vědí, že Hitlerova porážka je jejich záhubou. Ale přijde den, kdy i oni zvednou ruce nahoru nebo si vpálí kulku do hlavy.“

Síla Rudé armády podpořená strategickým vítězstvím ve Stalingradu a u Kurska nepolevovala v aktivitě vedoucí k osvobození dalších velkých území a tato nutila často fašistické jednotky k bezhlavému ústupu či přímo útěku z obranných linií, kde plánovali zastavit či aspoň pozdržet rychle na západ postupující sovětské armády. Navíc na sovětské straně byly k dispozici dostupné a k nasazení prakticky ihned připravené zálohy, kdežto Německo a jeho spojenci museli hasit četné bojové požáry i na jiných frontách a tak přísun čerstvých posil z dosud klidnějších úseků fronty váznul, stejně jako nasazení záloh, jelikož v tomto případě již nebylo v podstatě kde brát. Po rychlém osvobození měst Orel a Bělgorod hned v prvních srpnových dnech, byl 23. srpna osvobozen fašisty rychle vyklizený Charkov. O strategické průmyslové středisko a důležitou dopravní tepnu na Ukrajině se několikrát během války sváděly urputné boje a opakovaně přecházelo z držení sovětského do držení německého. Nyní již bylo definitivně v sovětských rukou a postup Rudé armády mohl dál směřovat k Dněpru, kde se očekával tuhý odpor okupačních vojsk.

Bezprostředně po skončení letní sovětské ofenzívy se jasně vyjevilo, jak silně zdecimované jsou německé vojenské svazy na východní frontě. Pěchotní divize disponovaly jen polovinou až třetinou oproti kompletnímu stavu. Pancéřové sbory měly podobné potíže. Jen v době od bitvy u Kurska do září ztratily na 1600 tanků. Měly tak nově k dispozici 2300 tanků, z nich ovšem mohla být ihned do bojů nasazena jen asi třetina z tohoto počtu. Sovětské armády měly v té době ve svých řadách 8400 tanků. Rovněž německé vzdušné síly ztratily svou údernou sílu a po těžkých bojích v předchozím období musely přijmout fakt, že pány na nebi se stali sovětští letci. Navíc se Luftwaffe nedostávalo ani zkušených pilotů po ztrátách v předchozích bojích. V Hitlerově hlavním stanu ovšem i přes nepříznivou situaci panovala jako již tolikrát předtím zcela neadekvátně vůči skutečné situaci optimistická nálada. Německé velení totiž stále mylně věřilo, že Rudá armáda již vyčerpala většinu svých záloh a rychlý postup na západ není schopna udržet i v příštích měsících. Šéf vrchního velitelství branné moci polní maršál Keitel uklidňoval znepokojené Rumuny, když jim vážným tónem sdělil: „ Máme přesné informace, že Sověti nemají tak silné zálohy, které by jim umožnily úspěšně proniknout hluboko do naší obrany .“ Německá východní armáda měla ve zbrani téměř 2,6 milionu mužů. Společně s 20. armádou, jednotkami spojenců a pomocnými oddíly, to představovalo stále dost velkou sílu pro další dlouhé boje. Na druhé straně stálo na 300 divizí Rudé armády zocelených v těžkých, ale vítězných bojích.