Miroslav Pořízek: Ivan Sviták, vzpomínka na pozoruhodnou osobnost

30.12.2015 20:17

V říjnu tohoto roku jsme si připomněli nedožité 90. narozeniny českého filozofa, kritika, básníka a politika Ivana Svitáka. Toto výročí ovšem proběhlo až na vzácné vyjímky prakticky zcela bez zájmu sdělovacích prostředků.

Miroslav Pořízek: Ivan Sviták, vzpomínka na pozoruhodnou osobnost
Foto: commons.wikimedia.org/Jakub Sochor
Popisek: Ivan Sviták

To ostatně ani nebylo velkým překvapením, jelikož patřil k předním kritikům polistopadového vývoje a jeho čelných aktérů. Sviták však rozhodně byl osobností takového formátu, že je jistě užitečné si jeho životní příběh znovu připomenout.

Narodil se 10. října 1925 v Hranicích na Moravě jako syn strojního inženýra Jaroslava Svitáka, který pracoval jako přednosta konstrukční kanceláře Tatry v Kopřivnici. Dědeček Ivana Svitáka, Leopold Sviták, zde postavil vůbec první středoevropský automobil (President v roce 1897) a působil v Kopřivnici jako vedoucí technická osobnost. Vyrůstal však zejména v Hukvaldech. Od roku 1933 bydlel s rodiči v Holoubkově u Rokycan a od roku 1938 potom v Praze. Ivan Sviták vystudoval reálné gymnázium v Praze – Dejvicích. V období 2. světové války byl totálně nasazen ve slévárně ČKD ve Vysočanech. Podle svých vlastních slov se ale tehdy také zajímal o jazz, dívky, surrealismus a psal špatné verše s nadějí, že se stane básníkem. V květnu 1945 se v Dejvicích účastnil na barikádách osvobozování Prahy. „Dva dohromady jsme měli jednu pušku, ani jeden jsme neuměli střílet, takže jsme byli vlastně jen kuriozní objekt…. To je paradox tehdejšího entuziasmu“, vzpomínal po mnoha letech na konec války. A pokračoval ve vzpomínkách začátkem roku 1990 po návratu z USA zpět do své vlasti dále: „Vyrůstal jsem v prostředí, kde mne, aniž jsem si to příliš uvědomoval, formovala česká národní tradice, myšlenka socialismu a demokracie. Starý pán TGM kandidoval právě v Kopřivnici za severomoravská města do říšského parlamentu a to i s podporou mého staříčka, který tehdy kandidoval na starostu. Možná i proto mám myšlenky socialismu a demokracie v genech.“

Ve dvaceti letech sociálním demokratem

Hned po válce se stal funkcionářem sociálně demokratické strany, do níž vstoupil přesně v den svých dvacátých narozenin na podzim roku 1945 a pevně věřil, že je možné spojit myšlenku demokratického socialismu a sociální spravedlnost s otevřenou společností. Ve straně patřil k radikálně levicovému křídlu. V letech 1945 – 1948 byl také posledním voleným předsedou sociální demokracie studentů a současně také členem ústřední komise mládeže v soc. dem. S velkým zájmem přečetl všechny Marxovy spisy, které se pro něj staly trvalou celoživotní inspirací. V letech 1945-1949 vystudoval právnickou fakultu UK a zapsal se i na přednášky filozofie na Vysoké škole politických a hospodářských věd. V roce 1949 získal titul doktor filozofie a od téhož roku přednášel dějiny filozofie na Vysoké škole politických a hospodářských věd. Později dosáhl titulu kandidáta věd. Orientoval se především na historii filozofického myšlení a otázky ateismu, později svůj zájem soustředil také na vztah umění a moci.

Vysokoškolský pedagog a první český revizionista

V roce 1948 po sloučení sociální demokracie s KSČ se stal sloučeným členem této strany. Nesdílel dle svých slov ale poválečné masové nadšení svazáků. V únoru 1948 protestoval proti vylučování studentů, rezignoval na všechny své tehdejší funkce a dalších sedm let učil klasickou filozofii – jako lektor dějin filozofie na Univerzitě Karlově v Praze a jako vědecký pracovník Filozofického ústavu Československé akademie věd (1954-1964).  K novým poměrům začal být čím dál více kritický, zejména v průběhu 50. let. V té době stále vyučoval klasickou filozofii. Na jaře 1956 ale začal otevřeně publikovat kritické texty. Jeho text Umění filozofovat byl například celkem pětkrát zabaven a podařilo se mu z něj nakonec zveřejnit jen několik fragmentů. Přitom nešlo o nijak radikální a zásadně nesmiřitelnou kritiku poměrů. Společně s Karlem Kosíkem tak ve druhé polovině 50. let začal být titulován jako první český revizionista. Následně byl dle očekávání odsunut z Prahy, kde byl příliš na očích, na Moravu. Zakotvil potom v Kyjově. Kromě toho si vysloužil také pětiletý zákaz publikování. Tento zákaz byl zrušen až v roce 1963. Hned o rok později pro něj přišla jedna z největších životních ran. Byl vyloučen z Filozofického ústavu Akademie věd, jehož byl tehdy stále členem. Následovalo i vyloučení z KSČ. Jednou z příčin bylo publikování částí jeho Nevědecké antropologie v časopisu Tvář.  Po těchto událostech navíc nemohl najít zaměstnání.

Plodná léta nezaměnitelného filozofa

V letech 1964-1968 se stal spolupracovníkem Filmového ústavu. V této době napsal řadu prací, většina z nich byla brzy zabavena, včetně jeho Nevědecké antropologie, která měla být uvedena v Divadle Na zábradlí, ale k tomu pod tíhou událostí roku 1968 již také nedošlo. Zapojil se do reformního hnutí pražského jara. Aktivně se angažoval jako ideolog v Klubu angažovaných nestraníků. Veřejně podporoval společně s Přemyslem Janýrem obnovení činnosti sociální demokracie. Velkou pozornost veřejnosti zaznamenalo jeho vystoupení na ostravském dole Doubrava, ale také jeho opakovaná veřejná výzva k šetření smrti bývalého ministra zahraničí Jana Masaryka, stejně jako naléhavá kritika nedostatků tehdejších politických a hospodářských poměrů v Československu. V červenci 1968 napsal v Literárních listech následující slova: „V nově otevřené hře stojí KSČ před rozhodujícím dilematem. Chce získat miliony pro svou perspektivu demokratického socialismu nebo chce udržet sto tisíc lidí ve funkcích? Chápou komunisté svoji stranu jako politickou stranu lidu a základních tříd naší společnosti nebo jako aparaturu moci, jež zuby nehty chrání nahou moc nad bezprávnými masami?“  Sviták patřil v průběhu 60. let k velmi populárním osobnostem veřejného života, tak byl vnímán i ze strany mládeže.

Dvaadvacet let učil v USA studenty kriticky myslet

Dne 2. srpna 1968 napsal článek s názvem Hrozba intervence, ve čtyřech redakcích text odmítli a vzali jej až ve Studentovi, i proto vyšel až po 21. srpnu. Měl řadu nabídek k přednáškám na univerzitách v Evropě i Americe. Dne 18. srpna 1968 odejel z Československa na mezinárodní konferenci filozofů do Rakouska a 21. srpen jej zastihl ve Vídni. Ihned se chtěl vrátit zpět do vlasti, setkal se ale s řadou svých krajanů, kteří mu radili vyčkat a nevracet se zatím zpátky. Údajně byl veden pod číslem 38 na seznamu budoucích zatčených. Následně odjel do USA, kde chtěl nejprve především udržet zájem Západu o pražské jaro. Jel tam původně na několik málo týdnů, ale nakonec zůstal plných 22 let. Jak později uvedl, jistou roli v tom sehrála i náhoda, jelikož v hotelu, kde bydlel, mu zmizely všechny osobní věci, včetně pasu a českých textů. V Americe se vrátil především k evropské filozofii a do exilových sporů se nezapojoval. Jeho hlavním cílem během působení v USA, stejně jako předtím v Československu, bylo v prvé řadě učit mladé lidi kriticky myslet. Po své emigraci dva roky působil na Columbia University, kde také napsal knihu. Po dvou letech v roce 1970 odešel učit do Kalifornie, protože chtěl pryč od politiky a zpět k filozofii. Přednášel různé filozofické školy, včetně marxismu. Byl ovlivňován především západním marxismem, frankfurtskou školou, tedy spíše postmarxismem. Dvě desetiletí působil jako řádný profesor filozofie na California State University v malebném kaňonu poblíž San Francisca. Za knihu, která vyšla ještě na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, byl rozhodnutím čs. ministerstva vnitra odsouzen na osm a půl roku a bylo mu navíc odňato čs. státní občanství.

Trvalý návrat do vlasti bez velkých ovací

V polovině března 1990 se vrátil do Československa. Ihned ho svojí krásou uchvátila Praha. Začal se také prakticky od prvních dnů po návratu vyjadřovat svým osobitým a nezaměnitelným způsobem ke společenskému dění. Kriticky se vyjadřoval k politickému vývoji v Československu po roce 1990 a nadále prosazoval spojení demokracie a socialismu.  Zpočátku se pokoušel angažovat v obnovené ČSSD, ale pak se s ní rozešel. Stal se výrazným kritikem Horákova vedení sociální demokracie. Kromě jiného zásadně odmítl v té době tolik módní a rozšířený antikomunismus a kádrování především řadových komunistů, později se také stal odpůrcem lustrací. Těšil se na vydávání svých knih. Jeho dobré finanční možnosti mu navíc umožňovaly většinu knih vydávat vlastním nákladem. Jako host se účastnil sjezdu soc. dem na konci března 1990. Jeho výsledky však byl do značné míry zklamán, což veřejně dával opakovaně najevo v řadě svých textů a vystoupení. Zapojil se i do předvolební kampaně ve prospěch Občanského fóra, které na severní Moravě podpořil v desítkách veřejných vystoupení. Měl v úmyslu také sám ve volbách 1990 kandidovat, ovšem stále ještě neměl čs. státní občanství a tak bylo toto znemožněno. Jinak v letech 1990-1992 již opět po dlouhé pauze pracoval ve Filozofickém ústavu ČSAV. O tom, že Sviták netrpěl žádnými předsudky vůči řadovým komunistům a působení komunistické strany po změně režimu, může dobře svědčit i jeho rozhovor z konce srpnu 1990 pro přílohu tehdejšího Rudého práva nazvaný Evropa bude socialistická. Vyslovil se zde například opět pro neutralitu naší země, odhadoval budoucí silnou roli komunistů na levici, kterou považoval za přirozenou a žádoucí, ale také upozornil na pragmatismus západu, který se měl projevit hlavně v ekonomických vztazích a chování vůči východní Evropě jako k chudým příbuzným, které je možno využít jako levnou pracovní sílu a pro rozšíření trhů a odbytu svého přebytečného a nepříliš kvalitního zboží. V neposlední řadě pak ve zmiňovaném rozhovoru také zdůraznil, že skutečně profesionální novinář nemůže nikdy být v roli služebníka vlády, ale je pro něj vždy hlavní povinností kladení nepříjemných a zneklidňujících otázek. Sám Sviták ostatně zažil řadu různých novinářů a brzy po svém návratu do Československa se opakovaně setkával s cenzurou svých názorů ze strany sdělovacích prostředků, patrné to bylo například v předvolebním období před volbami 1990. Již během prvních měsíců po návratu z USA také varoval před příliš nadšeným a v řadě směrů unáhleným otevíráním se světu a rychlým bouráním našich hospodářských vazeb. Správně v této souvislosti připomínal, že se nevyhneme nepříjemným hospodářským a sociálním problémům, což ukázal na příkladu sousedního Polska, kde v období 1989 – 1990 během jediného roku poklesl národní důchod o třetinu, ale životní náklady se ztrojnásobily.

Ukazoval cestu české levici

Rozhodl se také angažovat ve vznikajícím Levém bloku, který, jak se zpočátku zdálo, měl oprávněnou ambici, se stát v 90. letech hegemonem na levici. Ve volbách roku 1992 byl zvolen za koalici Levý blok do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (za volební obvod Severomoravský kraj). Ve volbách získal ve svém volebním obvodu 47780 hlasů a měl tak výrazný podíl i na celkovém zisku 15,7 % hlasů pro koalici Levý blok právě na severní Moravě.  Byl i členem Rady Levého bloku. Ve Federálním shromáždění nakonec setrval jen do zániku Československa v prosinci 1992. Levý blok se postupem času začal rozpadat vnitřními spory, neuspokojenými ambicemi některých osob i nevyjasněnou ideologií. Někteří jeho členové přeběhli k sílící sociální demokracii, jiní založili malé bezvýznamné straničky, zbyli nakonec hlavně kariéristé, kteří věřili, že jim známá značka a tváře Jaroslava Ortmana, Marie Stiborové a Zdeňka Mlynáře v dalších volbách roku 1996 zajistí tolik chtěná poslanecká křesla, což se ale nakonec nestalo… Ostatně sám Jaroslav Ortman, svého času mediálně nejvýraznější osobnost Levého bloku, se po letech stal dokonce voličem ODS. Ale to už je docela jiný příběh. Od jara 1993 se začal zhoršovat Svitákův zdravotní stav, nejprve jej postihl infarkt, poté se potvrdilo podezření na rakovinu. Ivan Sviták zemřel 20. října 1994 po dlouhé a těžké nemoci v Praze v nemocnici Na Homolce, kde se opakovaně léčil s přibývajícími zdravotními obtížemi. Zde si také zřídil v posledních měsících svého života malé pracoviště, kde i přijímal návštěvy. Až do posledních chvil také dál psal. Právě tady byly také v červnu 1994 pořízeny jeho vůbec poslední filmové záběry při rozhovoru o sociologii.  Nekrology po jeho smrti vyšly jen v Právu, Haló novinách, ve Špíglu a také v Listech. Ostatním titulům fascinovaným tehdy ještě pány Klausem, Havlem a spol. nestála tato nepochybně výrazná a inspirující osobnost vůbec za zmínku.

Kritický intelektuál žije svým odkazem stále

Ivan Sviták byl nesmírně zajímavou osobností, která vždy šla svým vlastním směrem, veřejně sděloval nepříjemné pravdy a tím si také celkem přirozeně znepřátelil řadu vlivných osob. Držel se svých zásad kritického myšlení za všech okolností. Jeho typickým životním vyznáním tak mohou být slova, která pronesl ve Studentských listech v červnu 1990, kdy v rozhovoru, který byl vydán pod příznačným názvem Proti všem uvedl: „Vůči elitám musí být kritický intelektuál v trvalé a nepřetržité opozici, ať žije v Kalifornii nebo v Praze, a ať mocenskou elitou je knížecí družina nebo bankéři, chunta bezpečáků nebo aparátníků, anonymní mechanismus managerů nebo sekta intelektuálních snobů. Filozof musí sloužit společnosti pravdou, ať je jakkoliv nepřijatelná komukoliv, kdekoli, kdykoli. Na přiměřenou odměnu si musí zvyknout.“  V těchto slovech je také odpověď na to, proč byl mnohými Sviták již brzy po svém návratu z emigrace opět tolik kritizován a opovrhován. Odmítl sloužit polistopadové moci, to rád přenechal jiným, kteří se této role s horlivostí zhostili často ze zištných důvodů.  Sviták se na rozdíl od mnoha jiných nezpronevěřil svým zásadám a zůstal inspirujícím intelektuálem až do svých posledních dnů. Nic na tom nemění ani názory těch, kteří tvrdí, že Sviták měl v 90. letech své nejlepší intelektuální výkony již nenávratně za sebou.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…