Vzpomínám si na nedávný rozhovor s moji kolegyní, velvyslankyní Rakouské republiky v Kolumbii Marianne da Costa de Moraes, která si vzala za manžela brazilského lékaře, v Bogotě někdy v roce 1999. Tehdy si nostalgicky zavzpomínala na Rakousko-Uhersko, samozřejmě mezi čtyřma očima, a prohodila, že to vlastně byla předzvěst nynější Evropské unie. A že tedy opravdu nic nového pod sluncem.

Vůbec jsem ji neoponoval. Notovali jsme si. Během mého života jsem o této nostalgii, podobně jako jistě i mnozí z nás, slyšel mnohokrát, asi tak, jako se vzpomíná na mládí, kdy vše bylo mnohem lepší a všechno fungovalo. Zpravidla se většina zmiňovala o tom, že to byla středoevropská mocnost, která hrála důležitou roli v evropské geopolitice, jako jakýsi vyvažující polštář mezi Ruskem a Německem. Jiní neopomínali zdůrazňovat signifikantní maličkost, že na bankovkách bylo označení ve všech hlavních jazycích mocnářství. Další upozorňovali na jistou náboženskou svobodu, kdy vedle římsko-katolického vyznání se volně praktikovalo řecko-katolické, pravoslavné, židovské a nakonec i muslimské. Podobně jako nyní Brusel, byla Vídeň, která zaručovala jistou volnost pohybu (pochopitelně po zrušení nevolnictví), kdy například Češi studovali ve Vídni a naopak, kdy vandrovníci se svými knížkami putovali kam chtěli, kdy řemeslníci vozili své zboží, například sklo až do Cařihradu a formani křižovali mocnářství od severu k jihu a od západu k východu. Jenže Vídeň navíc zastavila postup musulmanských vojsk sultána Sulejmána do Evropy, tedy vlastně ono Kunderovo pronikání asiatství na kontinent, za pomocí sousedních spojenců ze Střední (!) Evropy. Na řadě je nyní Brusel se svými spojenci ze západní Evropy, aby dokázal to samé a aby nám to, ze Střední Evropy, oplatil.

Evropská unie se však hroutí

Ti znalí, to cítí a tuší již dávno. Vždy mi vadila zejména ta přemíra úřednictva a politiků nejrůznějších komisí, rad, soudních dvorů, tribunálů, regulačních orgánů, agentur, parlamentů s hordami poradců a překladatelů za vysoké platy, kteří se musí snažit vykazovat svoji potřebnost vydáváním všech možných či spíše nemožných pokynů, předpisů, zákonů. Tyto davy, které mi nikdy nepřirostly k srdci, protože se jen vezou na chimérické politické vlně, nic neprodukují a mnohdy Evropanům život spíš komplikují, rostly a rostou doslova geometrickou řadou. Vždyť je to zatraceně dobrá živnost, kterou je třeba využít! Kdoví, co bude za pár let?

Stačí však poslouchat hlas lidu: evropští vládci nás už ani nechrání. To ovšem všichni vědí a vidí a přesto se, jaksi v zájmu vyšších hodnot a módní korektnosti, nic neděje. Je to tradiční cesta k sebezáhubě od svého prapočátku, podobně jako nabubřele rostoucí firma, která sama sebe požere. Zdá se, jakoby se EU řídila podle Murphyho zákonů: „Kdo něco umí, ten to dělá. Kdo to neumí, ten to učí. Kdo to neumí učit, ten to řídí.“ „Většina politiků mluví o pravdě, ale málokterý ji říká.“ (Nyní se tomu módně říká korektnost, což je eufemismus pro lživost). „Pravidlo politických slibů zní: Pravda se mění.“

Poslední pravda ke změně, která je v hledáčku, je slovutný ba přímo posvátný shengenský prostor. Slibovali jsme si od něj cestu k nádherné volnosti pohybu a svobodě, my na Východě jsme tím byli přímo posedlí po trpkých zkušenostech dvou po sobě následujících totalitách. Rychle jsme si na to zvykli a netušili, jak je všechno velmi křehké, zvlášť to, co nevzniklo přirozeným historickým vývojem, ale na pokyn ze shora. Možná tím skrytým cílem ani tak nebyl volný pohyb občanů Evropy, jako spíš volný bezcelní pohyb masivních zásilek zboží, zpravidla kvalitativně ne příliš povedeného,  zaplňující východní  prostory, devótně žadonící o takzvaně západní komodity a značky, za současné nelítostné likvidace vlastních původních aktivit.