Když američtí experti sdělovali v roce 2008 do Bruselu, že banka Lehman Brathers, jedna z největších v USA i ve světě, po sto padesáti osmi letech zbankrotovala, šéfové evropských financí se polekali: Ale to je přece nemožné! To se příčí všem poučkám, kterými se řídí již tolik generací ekonomů a finančníků! Máme naši ekonomickou Chartu volného trhu hodit do odpadkového koše? Podobnou neotřesitelnou víru v kapitalismus prokázal i Alan Greenspan, ekonom, který dlouhá léta šéfoval FEDu, nezávislé americké státní instituci řídící bankovní systém země. Byl znám jako vyznavač volného podnikání, kapitalismu laisser–faire, etického egoismu a odpůrce altruismu, ale když se na hladině finanční situace objevilo sebemenší podezřelé čeření, prezidenti (během 19 let vystřídal čtyři), vláda, bankéři a podnikatelé pozorně naslouchali jeho prohlášení; pokaždé je uklidnilo; to byl ostatně smysl memoranda, i když jeho věcný obsah nikdo nedovedl jednoznačně zformulovat a zhodnotit. Na tomto způsobu uklidňování, zaříkávání zčeřené hladiny finančního provozu je pozoruhodné, že se tu používá masového psychologického ovlivňování, které se vlastně neshoduje s představou autonomního pojetí ekonomické reality, protože přichází z vnějšího světa.

S hlasateli Pravdy a Lásky za jedině správný, většinový pohled na svět Mocní kapitalistického světa vědí, že zhoršující se společenská nerovnost není právě příznivým psychologickým faktorem, proto do hry zapojují neuvěřitelně nákladné a účinné ideologické a propagandistické síly. Jen si vezměme všepřítomnou reklamu, kterou francouzský filozof Marc Fumaroli přirovnal k neodbytné prostitutce, jen si prohlédněme kiosky prohýbajících se pod tíhou novin, časopisů, tiskovin – najdeme-li tam dvě tři procenta publikací, které se nepodílejí na chvále majetku, peněz, sebestřednosti, úspěchu, přepychu, růstu, tak budeme rádi.

Jen sledujme denní tisk, časopisy, rozhlas, televizi – převládají články, pořady, informace, které nevyzývají ke kritickému myšlení a solidaritě, nepodněcují rozumové schopnosti, nerozšiřují základní vědomosti o systému, ve kterém žijeme, nepodporují dialog s lidmi jiného názoru, zejména ne s odpůrci nespoutaně Svobodného trhu a s hlasateli Pravdy a Lásky, ale spíše se snaží působit na naše city a předsudky ve snaze vštípit nám ten jedině správný, většinový pohled na svět. Jen si všimněme, jak jsou komentátoři a moderátoři vycepováni, aby tuto hru hráli bez jediného zaváhání; nepřehlédněme mikrofónek v jejich uchu, který nedovolí, aby zakolísali, znejistěli a aby – nedej bože! – dovolili komukoli pronést nekorektní myšlenku. Jde o velkolepé mediální ovlivňování diváků a posluchačů, ale mnozí čtenáři si to ani neuvědomují: už si zvykli, že to tak má být, že oni nic nezmění – kupují-li si noviny, platí-li rozhlas a televizi, chodí-li do kina, nedělají to přece proto, aby si nechali od někoho vymývat mozek. Koneckonců vždycky něco unikne tomu vševládnému molochu, vždycky se tam něco zaleskne, co pronikne všeobecnou mlhou a nudou. S těmito výjimkami náš velkolepý pečovatel a propagátor dobré nálady a správného myšlení samozřejmě počítá, kolísání v rámci vymezeného pole je dovoleno, vždyť tato tolerance panující moc nejenže neohrožuje, ale paradoxně potvrzuje – nejsme přece v totalitní tyranii!

Dopovězme příběh Alana Greenspana. Když byl na konci roku 2008 volán Kongresem k odpovědnosti za to, že nedokázal hospodářský krach předvídat a učinit nouzová opatření, prohlásil, že chyba vězí v tom, že se někde něco zanedbalo, že si někdo něco nevyložil správně – mýliti se je přece lidské! Pokud jde o panující systém, na tom není třeba nic měnit, ten je a zůstane jedině možný a správný. A tak se hospodářství Spojených států a přidružených satelitů znovu vydalo stejnou cestou s nadějí, že k nečekané špatné aplikaci dokonalého systému příště již nedojde nebo až po mnoha letech. S menšími periodickými krizemi se počítá – ty jaksi patří k povaze procesů, které nejsou tak zcela v lidských rukou. (Tento argument připomíná pověstné Pilátovo mytí rukou.)

Nepřekvapuje, že deprese roku 2008 nevyvolala potřebu hledat viníka, který svým špatným činem uvolnil lavinu řítící se do propasti. Obávám se, že žádného takového jedince najít ani nelze, protože nebezpečný spouštěč krize je zabudován v samém jádru kapitalistického systému. Když jsem před časem narazil na článek Roberta Reicha, How Capitalism is killing Democracy (Jak kapitalismus zabíjí demokracii) uveřejněný roku 2007, v době, kdy se už v kuloárech Wall Streetu probíraly škodlivé praktiky některých bank (bylo to jakési blýskání před bouří), byl jsem překvapen – očekával jsem, že uslyším otevřená slova do vlastních řad, článek totiž uveřejnil americký časopis věnovaný etice (!) byznysu. Dozvěděl jsem se, že viníky jsou psychopati, kteří se nepozorovaně prodrali na nejvyšší posty finančních institucí. Ale u nás o tom již řadu let přednáší a píše profesor František Koukolík; jako lékař – fyziolog nepodléhá žádným ideologickým ani etickým argumentům – na základě statistických zjištění vyděluje v populaci několik procent (5 – 10) lidí vyznačujících se úchylkou, která je, v dobrém i zlém, žene k mimořádné aktivitě. Do této skupiny patří mnozí politici, ideologové, nositelé různých poselství, podnikatelé, fanatici vědy, umění, sportu, ale i lidé vysloveně zvrácení, nenapravitelní, kazisvěti a zločinci. Je logické předpokládat, že se obecný fyziologický zákon uplatní i v amerických renomovaných bankách a finančních ústavech.