Politik začínal svou činnost v šedesátých letech podvratnými akcemi na ulici, a později, kdy se probojoval (v keckách) do parlamentu, měl co dělat, aby odvrátil podezření z násilí, kterého se měl dopouštět na policistech. Dnes, kdy už vystupuje jako vysloužilý přestavitel německého politického estabishmentu, se ani jen náznakem neodchýlí od oficiální linie dnešní vlády ztělesňované pravolevou koalicí, o níž je známo, že v ní svoji strategii zrazují víc socialisté než pravicoví křesťané. Čekal jsem, jak se Joschka Fischer vyjádří k situaci na Ukrajině, zda se v chladném popelu jeho vědomí přece jen nezajiskří a neprozíravou antiruskou strategii Německa, Unie a Spojených států neopatří nějakou, byť umírněnou, výhradou, skeptickou poznámkou, námitkou. Ne, nic podobného se nestalo. Podle Fischera je Putinovo Rusko agresor, poškozuje mezinárodní úmluvy, zatímco Ukrajinci, na rozdíl od Rusů, patří do Evropy a je třeba je všemožně chránit.

Spíš náhodou se mi podařilo v internetu zachytit reportáž z oslav výročí založení Ukrajinské povstalecké armády, která našla u německých nacistů plnou podporu. 14. října ji pravicové strany na Ukrajině oslavovaly s velkou pompou – nescházela shromáždění u kostelů a pomníků, průvody s prapory zdobenými variacemi svastiky a nápisy „Sláva národu – smrt nepřátelům“, noční pochodňové pochody, ani skandování hesel, které by měly paní Merkelové a kdekomu ze západních ochránců demokratické Ukrajiny vyvolat po těle husí kůži.