Oldřich Hein: Kdo nehodnému dobře činí, činí zlo!

04.12.2023 15:49 | Komentář

(Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)

Oldřich Hein: Kdo nehodnému dobře činí, činí zlo!
Foto: archiv OH
Popisek: JUDr. Oldřich Hein

Za uplynulá tisíciletí lidé získali nejen četné vědomosti, ale i mnohé zkušenosti, které pak předávali svým potomkům jako nejrůznější přísloví, pořekadla anebo úsloví. A jelikož staré římské přísloví praví, že „opakování je matkou studentů (též moudrosti)“ (repetitio mater studiorum est), díky tomu se některá z nich zachovala dodnes. Tuto základní formu poznávání pravé skutečnosti nejlépe vystihl Gaius Iulius Caesar (100-44 př.n.l.) svým výrokem: „Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho!“ (Experientia optima rerum magistra est!). Ke škodě lidstva však byly mnohé z těchto pradávných zkušeností zapomenuty, ačkoliv i dnes se můžeme přesvědčit o jejich nepomíjející aktuálnosti.

Všichni zajisté dobře známe přísloví „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění!“, anebo „Každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán!“ Povšimněme si, že v prvním výroku je „pekelná odměna“ určena samotnému původci dobrého skutku (slůvko „ti“), v druhém výroku pak není „trest“ za dobrý skutek nevývratný, ale pouze pravděpodobný (slovo „bývá“). Úvodem citovaný římský básník Quintus Ennius však byl v tomto směru mnohem blíže pravdě, neboť jeho výrok „Kdo nehodnému dobře činí, činí zlo!“ je nesmlouvavě kategorický a potvrzují jej nejen mnohé historické a osobní zkušenosti, ale i současné dění ve světě, zejména v celé Západní Evropě, a nejaktuálněji zejména na „palestinských územích“ v Izraeli. V této souvislosti je třeba pouze připomenout, že žádné palestinské území oficiálně neexistuje a biblické území Filištínů (Pelištejců) nebylo osídleno předky současných arabských „Palestinců“, ale etnickými Řeky (blíže viz popis Goliáše, 1. kniha Samuelova, kap.17/5-7; takhle totiž žádný kočující pastevec nevypadal).

Každý normální a kulturně vyspělý člověk pociťuje odpor ke zlu a násilí. I přes nesčetné války a utrpení lidstva se proto rozumní, uvážliví, poctiví a slušní lidé vždycky snažili jiným pomáhat (a to i nezištně), neboť se tím upevňovaly nejen bezprostřední skupinové vztahy, ale i archaické vztahy mezinárodní (tehdy spíše mezietnické). Nabádavé rady k dobrému a slušnému chování proto nalezneme již ve starověkém Egyptě (Ptahhotepova naučení z 24. stol.př.n.l.), ve starověké Indii (védy i Buddhovo učení), v starověkém Izraeli (Starý i Nový zákon), a poté i v celé řadě antických filozofických směrů (např. u akadémiků, péripatetiků, stoiků aj.).

Anketa

Reprezentuje Petr Fiala dobře Českou republiku?

2%
97%
hlasovalo: 57328 lidí

I přes veškeré výhrady k naší odmravnělé době jsou stále ještě mezi námi tisíce slušných a soucitných občanů, kteří nezištně přispívají na nejrůznější léčebné programy ve prospěch těžce nemocných lidí (zejména dětí), a dokonce i na sbírky ve prospěch Ukrajiny a jejího obyvatelstva, sužovaného brutální ruskou agresí. Naproti tomu jsou však i lidé, vědomě se dopouštějící zla, které v sobě jeho opakováním posilují, upevňují, a jeho hořké ovoce pak celý život sklízejí – a to buď ve vězení, v psychiatrickém ústavu, v místě svého pobytu, anebo pouze ve své rodině, v které jsou kvůli svým zlým návykům považováni za obtížné šiřitele špatné nálady a zla. Nikdo totiž nemůže uniknout ovoci svých činů! Darebákům se sice už od dob ukřivděného biblického Joba vždycky dobře dařilo, avšak jak praví další přísloví: „na každého jednou dojde“, „všeho do času“, „žádný strom neroste do nebe“ a “boží mlýny melou pomalu, ale jistě!“

„Ani ve vzduchu, ani v hlubinách světových moří, ani v odlehlých horských jeskyních, nikde na světě není místa, kde by bylo možno uniknout vlastním zlým skutkům.“
(Buddha – asi 563-483 př.n.l.)

Nezkušení a důvěřiví lidé, konající dobré skutky v dobré víře v jejich stejně dobrou účinnost, jsou jen málokdy schopni odhadnout, jak s jejich dobrodiním bude naloženo. Přestože až příliš mnoho dobrých skutků bývá „nehodnými lidmi“ přeměněno ve zlo, naivní důvěřivci své chyby neustále opakují, neboť nedbají starořímského přísloví „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!). Kdokoliv „náležitě neprověřený“ se totiž může zachovat neslušně, anebo i zločinně, a dokonce může i úmyslně poškodit svého dobrodince. Kolik takových případů už bylo, počínaje nejbližšími příbuznými, přáteli i sousedy a konče lidmi, pocházejícími z cizího prostředí, kteří mají zcela jiné pojetí morálních hodnot. Naivní fantastové se však domnívají, že i zatvrzelé zločince (včetně náboženských fanatiků) napraví dobrými slovy anebo skutky, neboť tím v nich probudí skrytou „boží jiskru“. Všechny takové pokusy však nutně skončí nezdarem a dalším zlem.

Ve své bývalé praxi prokurátora jsem se mnohokrát setkal s lidmi, kterým jsem se snažil pomoci a přivést je na „správnou cestu“, a až na nepatrné výjimky se to minulo účinkem. Markantním příkladem byl patnáctiletý chlapec Vojtěch M., který se ocitl před soudem pro krádež. Pro jeho rodinu to byla naprostá katastrofa, jeho otec byl podplukovník armády, jeho matka byla učitelka a nebylo možno říci, že by jeho výchovu zanedbali. Zoufalý otec proto vyjednal přijetí svého syna na vojenskou školu, takže byl potrestán pouze mírným podmíněným trestem odnětí svobody a čekalo se, že prokázaného dobrodiní využije a ve vojenském prostředí se ukázní. Nezvládl to a krátce nato spáchal další krádež, čímž si dveře do vojenské školy definitivně uzavřel a za obě krádeže musel nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody. Dlouhá léta jsem jej pak neviděl a teprve asi po dvaceti létech jsem se s ním setkal u jiného soudu, a to už z něj byl patnáctkrát trestaný „chlap jako hora“. Smutné – a já si tehdy říkal: „Vždyť jsme mu prokázali takové dobro a všichni jsme mu chtěli pomoci! Proč jen toho nevyužil?“

Jednou mi policisté přivedli k uvalení vazby člověka, který spáchal několik vloupání. Předtím však trestán nebyl, a abych měl klidné svědomí, že jsem se nechoval formalisticky, zavolal jsem na jeho pracoviště, zda pracuje a jakou má pracovní pověst. Když jej pochválili a měli o něj zájem, ze zadržení jsem jej propustil s tím, aby se tedy vrátil do práce a řádně pracoval, že to pak rozumně vyřešíme u soudu. Dopadlo to tak, že okamžitě zmizel na druhý konec republiky, kde se seznámil s jakousi paní středního věku, a než jej policisté znovu dopadli, uvedl do jiného stavu nejen ji, ale i její dceru. Svoji shovívavost jsem si tenkrát velice vyčítal, neboť ve snaze učinit dobro jsem vlastně nevědomky vytvořil podmínky pro zlo.

V prosinci r. 1991 se mi stal obdobný případ. Policisté mi přivedli mnohokrát trestaného vloupače do chat Jana Hrušku (při svém způsobu života je patrně již dávno mrtev), který toho sice nikdy mnoho neukradl, ale většinou způsobil škodu na vykradených chatách. Na první pohled to byl chudák k politování, který chtěl pouze přežít zimu ve věznici, než nastoupí další již uložený trest (o sociální funkci trestu odnětí svobody se naši právní teoretici raději ani neodvažují psát). Tak mu říkám (pamatuji si to jako dnes): „Pane Hruška, není vám to blbé, být pořád zavřený? Čím jste vyučen?“ A Hruška povídá: „Já jsem vyučený horník!“ Tak mu říkám: „A nechtěl byste místo vazby zase pracovat v dole?“ A Hruška překvapením vyhrkl: „Vy byste mi to dokázal zařídit?“ A já mu zase říkám: „To není problém!“

Ihned jsem zvedl telefon a zavolal jsem svému spolužákovi, který byl v té době vedoucím právníkem Západočeských uhelných dolů v Zbůchu: „Podívej, mám tu na uvalení vazby nějakého Hrušku, je to vyučený horník, a tak by bylo možno nahradit vazbu umístěním do práce! Vzali byste ho?“ A můj spolužák na to pravil, že jestli je to vyučený horník, tak ať ho policisté přivezou na důl do Zbůchu, a že ho tam zaměstnají.

Vykulený Hruška tedy nejprve odjel zpátky do věznice v Plzni-Borech k vyřízení formalit na jeho propuštění, odkud mi ještě stačil napsat osobní dopis, který přepisuji i s pravopisnými chybami:

30.12.1991

Vážený pane Doktore

Dovolujsi vám napsat tento dopys v kterém žádám o návštěvu pana ThDr.V.P. (pozn.: při uvalování vazby jsem obvykle zadrženým nabídl možnost pohovoru s knězem, se kterým jsem na tom byl předem domluven).

Nezloptese na mě, ale sem jak na trní, protože stím vaším návrhem jste mi nasadil tak zvaně blouka do hlavi, což jsem vám plně zavázán a upřímně od srdce slibuji že vás nesklamu, že budete semnou spokojen.

Ani já jsem nezahálel, podařilosemy najít podnájem do doby nástupu mého trestu. A to na adrese...

Nezloptese za mou upřímnost, ale byl jsem překvapen, poněvač se mi eště nestalo aby mi dával návrh na práci Prokurátor který mě dával do vazby, vi jste první člověk který semnou jednal tak upřímně, proto si vás vážím a chcy vám dokázat že umím dodržet slovo, že nejsem takový jakýho mne znáte, i když sem darebák, ale stále mám svou čest.

Předem vám mockrát děkuji za bržské vyřízení.

S pozdravem
Hruška Jan

Jan Hruška nakonec zklamal nejen mne, ale i sám sebe, protože se přecenil. Přitom jsem si jist, že ještě v době, kdy jsme spolu hovořili, a i poté, když mi psal svůj dopis, stále ještě věřil, že se dokáže napravit. Jeho povaha a zvyky jej však udolaly přesně tak, jak pravil Hérakleitos z Efesu (asi 544-484 př.n.l.): „Povaha je člověku démonem!“ S kolika podobnými lidmi jsem se už setkal! Hruška totiž vydržel pracovat pouhých čtrnáct dní, a poté patrně přehodnotil své životní priority a došel k závěru, že pobyt ve vězení je přece jen příjemnější než práce v dolech. Spoluzaměstnancům proto vykradl pracovní skříňky, s lupem utekl a od té doby jsem jej již neviděl. Opět jsem to myslel dobře, leč potvrdilo se i další zkušenostní přísloví: „Cesta do pekel je dlážděna samými dobrými úmysly!“ Podobnou zkušenost však jistě má i celá řada současných soudců, neboť recidiva vždycky byla, je a bude problém. Podmíněné tresty odnětí svobody totiž u niterně zkažených pachatelů nic neřeší, a vězení je nejenže nenapraví, ale ve zlu ještě více utvrdí. Tehdy jsem ještě neměl dostatek času na hlubší studium filozofie a teprve mnohem později, když jsem otevřel Senekovu knihu „O dobrodiních“, jsem si s úžasem přečetl tuto pasáž, která mi „otevřela oči“ a jako puzzle doplnila mozaiku mého poznání pravé skutečnosti:

„Jediným dobrodiním je u nás čestné. To se však špatnému nemůže dostat, neboť přestane být špatný, jestliže do něho pronikne ctnost. Dokud však je špatný, nikdo mu nemůže prokázat dobrodiní, protože dobré a špatné jsou neslučitelné protiklady. Nikdo tudíž nemůže prospět špatnému, protože všechno, co k němu dojde, se špatným užitím zkazí. Je to stejné jako se žaludkem; je-li pokažen nemocí a plný žluči, mění všechny pokrmy, které přijme, a ať sní cokoli, působí mu to bolest, a stejně tak chorý duch přemění ve své břemeno, ve svou zkázu a ve své neštěstí všechno, co mu svěříš. K špatným nemůže tedy přijít nic, co by jim prospělo, dokonce nic, co by jim neškodilo, neboť všechno, čeho se jim dostane, přizpůsobují své přirozenosti a vnější výhody, které by prospívaly, kdyby se dostaly do lepších rukou, jsou pro ně zhoubné. Nemohou tudíž ani poskytnout dobrodiní, protože nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“ (Lucius Annaeus Seneca – 4 př.n.l.-65 n.l.; O dobrodiních XII)

I prastaré zkušenosti jsou nejlepší učitelkou všeho! Pokud si totiž někdo myslí, že zlého napraví tím, že jej bude milovat, nebude se mu protivit, všechny zlé skutky mu odpustí, a ještě mu bude činit samé dobro (Evangelium sv. Matouše, kap.5/39,40,44, Evangelium sv. Lukáše, kap.6/27,29), pak na své životní cestě hodně zabloudil a rozhodně jej nečekají samé pozitivní praktické zkušenosti. V běžném životě to totiž nikdy takto nefungovalo a fungovat ani nemůže, neboť lidé nejsou od přírody dobří, jak blouzní naivní přívrženci a věrozvěsti nejrůznějších náboženských směrů (první s touto teorií přišel čínský konfuciánský filosof Men-c´ - 372-279 př.n.l.). Nejenže proto nejsou schopni pochopit a přijmout prokázané dobro, ale neumějí s ním ani dobře nakládat a následně i dobře činit. Tisícileté zkušenosti s lidstvem totiž potvrzují zcela opačnou teorii dalšího konfuciánského filozofa Sün-c´ (asi 313-238 př.nl.), který tvrdil, že „lidská přirozenost je v základě zlá a to dobré v ní je pouze vypěstované“. I k pochopení obsahu dobra a k jeho přijetí i rozvinutí je tedy zapotřebí cílená mravní výchova, které se však lidstvu stále ještě nedostává. Právě proto lidé selhávají a propadají zlu, neboť v důsledku své nevědomosti, nerozumnosti a hlouposti nezvládají své zlé sklony, pokušení i krizové situace.

A jsme u dalšího římského přísloví, které v nezměněné podobě přetrvalo dodnes:

„Nevděk světem vládne!“
(Ingratitudo mater omnium vitiorum)

Pozorně si nyní přečtěte tato věčně aktuální slova Lucia Annaea Seneky:

„Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci. Avšak tento stav věcí se nemění a nezmění, až na nepatrný pohyb na jednu nebo druhou stranu, podobný vlnám, které příliv zanesl dál a odliv zase strhl ke spodní čáře břehů. Jednou se bude víc hřešit cizoložstvím než jinak a cudnost přetrhá uzdu. Podruhé se rozbují vášeň pro hostiny a labužnictví, nejodpornější zkáza majetku. Jindy převládne přehnaná péče o tělo a pozornost věnovaná tělesné kráse, která ohlašuje ošklivost ducha. Někdy zneužitá svoboda vyústí v nevázanost a troufalost. Pak zase propukne krutost soukromá i veřejná a šílenství občanských válek, jímž bude znesvěceno všechno ctihodné a svaté. Občas se dostane ke cti opilství a bude hrdinstvím vypít víc vína, než snesou ti druzí.

Neřesti nečekají na jednom místě, jsou pohyblivé a nesvorné a zmítají se hned sem, hned tam, vzájemně se honí a jsou zaháněny. A tak tedy musíme o sobě pronášet stále stejný soud – že jsme špatní, že jsme byli špatní a že (nerad do dodávám) budeme špatní. Stále budou vrazi, tyrani, zloději, cizoložníci, lupiči, svatokrádci, zrádci. Hlouběji než tihle všichni jsou nevděčníci, protože to všechno vychází z nevděčnosti, bez níž snad nevzniká žádný velký zločin.“ (O dobrodiních X)

Teprve nyní se dostáváme k niterné podstatě dvou celosvětových problémů, souvisejících s věčným konfliktem dobra a zla – tj. k přistěhovalectví muslimů do Evropy a k situaci na „palestinském území“ v Izraeli. Ve všech těchto případech bylo muslimským migrantům i „Palestincům“ učiněno mnoho dobrého – štědrá finanční pomoc, ubytování, sociální dávky, nabídky práce i studia apod. Přitom se od nich nepožadovala nějaká okázalá vděčnost – stačilo jen dobře přijmout prokázané dobro a následně se i dobře chovat. Až na nepatrné výjimky jsou však konkrétní výsledky prokázaného dobra žalostné, neboť prokázané dobro nejenže nebylo využito k dobrému, ale naopak mnohé z něho bylo znovu přeměněno ve zlo – tj. ve zločinný způsob života (např. k teroristickým útokům na civilisty, k obchodování s grogami anebo se zbraněmi, k násilým útokům na ženy, k rabování, vandalismu a pouličním výtržnostem, k vytváření násilnických gangů a „no gone“ zón apod.). Čím to jen může být, že v současnosti náctiletí muslimští mladíci připravovali v Německu teroristické útoky právě o těch muslimy nenáviděných Vánocích? Trpěli snad nouzí nebo nedostatkem vzdělání anebo to bylo spíše důsledkem cílené nenávistné výchovy v jejich předstíraně „asimilovaném“ rodinném prostředí? Stěží lze nalézt přesvědčivější důkaz o civilizačním rozdílu mezi tradičními křesťanskými svátky lásky a míru, a tradičními islámskými „svátky“ nenávisti a násilí, o kterých se můžeme dočíst téměř denně. L.A.Seneca měl pravdu, neboť nikomu niterně zlému nemůžete prokázat dobrodiní, jelikož je není schopen strávit ani dále rozvinout („špatnému chybí vůle činit dobro“). A že by snad ti „ukřivdění Palestinci“ využili štědré finanční pomoci ke kopání studní a zavlažovacích kanálů namísto budování podzemních tunelů a odpalovacích ramp pro rakety? Co vlastně vyrábějí mimo zápalné balony a rakety z vodovodních trubek? Už snad někdy někdo viděl nějaký technický výrobek se značkou Made in Palestina? Proč si evropští a američtí politici, opájející se představou vlastní mravní převahy a dokonalosti, nejprve nepřečetli Senekova slova, podložená tisíciletými negativními zkušenostmi s neléčitelným lidským zlem? Příčinou tohoto selhání západní civilizace jsou totiž nedovzdělanost, nerozumnost a pseudohumanistická pýcha jejích politiků - a jak praví další zkušenostně osvědčené římské přísloví „Pýcha předchází pád!“ (Ruinam praecedit superbia).

Důvěřovat a dokonce pomáhat lidem nehodným důvěry i pomoci se ještě nikdy nikomu nevyplatilo. Nejenže se tedy nikdy nedočkáme vděku, ale dárcům a dobrodincům bude spíše vyčítáno, že nepomohli ještě více. Lidé spoléhající na cizí pomoc totiž nikdy nebudou vděčni ani spokojeni, protože ke vděčnosti nejsou ani vychováni.

„Jako když je poražená věc znovu postavena nebo skrytá odhalena,
jako když se zbloudilému cesta ukáže nebo v temnotu světlo vnese,
ten, kdo oči má, ony věci vidí!“
(obvyklý závěr Buddhových rozprav)

reklama

autor: PV

Migrační pakt

Dobrý den, zajímalo by mě, zda se z migračního paktu můžeme nějak vyvázat nebo je to už hotová věc? A řeší vůbec to hlavní, jak nelegální migraci zabránit? Není třeba řešit příčinu problému než pak jeho důsledky?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

„Nadčlověk“ Kroupa pod drobnohledem Franty a Žantovského

10:35 „Nadčlověk“ Kroupa pod drobnohledem Franty a Žantovského

Už pátý díl cyklu o lecčems a mnohém, který měl premiéru na YouTube kanálu Vladimíra Franty a obsaho…