Za uplynulá tisíciletí lidé získali nejen četné vědomosti, ale i mnohé zkušenosti, které pak předávali svým potomkům jako nejrůznější přísloví, pořekadla anebo úsloví. A jelikož staré římské přísloví praví, že „opakování je matkou studentů (též moudrosti)“ (repetitio mater studiorum est), díky tomu se některá z nich zachovala dodnes. Tuto základní formu poznávání pravé skutečnosti nejlépe vystihl Gaius Iulius Caesar (100-44 př.n.l.) svým výrokem: „Zkušenost je nejlepší učitelkou všeho!“ (Experientia optima rerum magistra est!). Ke škodě lidstva však byly mnohé z těchto pradávných zkušeností zapomenuty, ačkoliv i dnes se můžeme přesvědčit o jejich nepomíjející aktuálnosti.

Všichni zajisté dobře známe přísloví „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění!“, anebo „Každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán!“ Povšimněme si, že v prvním výroku je „pekelná odměna“ určena samotnému původci dobrého skutku (slůvko „ti“), v druhém výroku pak není „trest“ za dobrý skutek nevývratný, ale pouze pravděpodobný (slovo „bývá“). Úvodem citovaný římský básník Quintus Ennius však byl v tomto směru mnohem blíže pravdě, neboť jeho výrok „Kdo nehodnému dobře činí, činí zlo!“ je nesmlouvavě kategorický a potvrzují jej nejen mnohé historické a osobní zkušenosti, ale i současné dění ve světě, zejména v celé Západní Evropě, a nejaktuálněji zejména na „palestinských územích“ v Izraeli. V této souvislosti je třeba pouze připomenout, že žádné palestinské území oficiálně neexistuje a biblické území Filištínů (Pelištejců) nebylo osídleno předky současných arabských „Palestinců“, ale etnickými Řeky (blíže viz popis Goliáše, 1. kniha Samuelova, kap.17/5-7; takhle totiž žádný kočující pastevec nevypadal).

Každý normální a kulturně vyspělý člověk pociťuje odpor ke zlu a násilí. I přes nesčetné války a utrpení lidstva se proto rozumní, uvážliví, poctiví a slušní lidé vždycky snažili jiným pomáhat (a to i nezištně), neboť se tím upevňovaly nejen bezprostřední skupinové vztahy, ale i archaické vztahy mezinárodní (tehdy spíše mezietnické). Nabádavé rady k dobrému a slušnému chování proto nalezneme již ve starověkém Egyptě (Ptahhotepova naučení z 24. stol.př.n.l.), ve starověké Indii (védy i Buddhovo učení), v starověkém Izraeli (Starý i Nový zákon), a poté i v celé řadě antických filozofických směrů (např. u akadémiků, péripatetiků, stoiků aj.).