Za pravdu se totiž dá považovat asi tak třetina toho, co se o Zdeňkovi píše. Zbytek těch řečí o něm jsou jen kecy a nepodložené fantasmagorie, které ho mají společensky znemožňovat a dehonestovat. Velkým příkladem jsou ty nesmysly o komunistické mlátičce. Jistě vás bude zajímat, jak to asi tak mohu vědět. Rád vám to řeknu.

Zdeňka znám už dlouhá léta a v jistých bodech máme i cosi společného. Mé první setkání s ním však bylo velmi tragické. Svého času jsem totiž pracoval jako vlakvedoucí ČD a stalo se, že na železničním přejezdu u Smiřic došlo k velmi vážné dopravní nehodě. Já jel s malým motoráčkem po lokálce a srazili jsme se s osobním autem. To řídil právě Zdeněk Ondráček. Díky silnému slunečnímu svitu přehlédl světelná výstražná světla na přejezdu a i naši signalizaci z vlaku. Došlo ke střetu. Nárazová rychlost byla 80 km/h, dokonce nárazem došlo k utržení nápravy vlaku. Naštěstí všichni z auta jako zázrakem přežili, ale byli zmrzačení. Auto bylo do šrotu. Od té doby má Zdeněk totální endoprotézu.

Jsme se Zdeňkem stejně staří, oba jsme sloužili u ozbrojených složek. On byl policista, já voják. Oba dva jsme v roce 1989 byli mladí kluci v malých hodnostech, a tedy předurčeni k tomu, že musíme poslouchat rozkazy velení. Dodnes je to u ozbrojených složek úplně stejné. Zdeněk bohužel doplácí na to, že právě s ním dělala po demonstraci televize rozhovor. Tím se jeho tvář dostala do povědomí veřejnosti. Pozor však, jako řadového policisty školského útvaru ministerstva vnitra. To znamená i to, že v té době byl studentem policejní školy a policistou bez praktických zkušeností. Ano, nahnali tam mladé, řádně nevyškolené kluky bez zkušeností.