Je mrtvá... nebo ne?
Diváky a čtenáře, toužící po paralelním světě, brzy omrzí pohyb mezi bodem A a B. Chce vyšší a vyšší patra, touží po bodech C a D… touží po spirále, po vzrušení. „Iveta Bartošová: Kolaps!“, „Iveta Bartošová přišla o dítě“, „Iveta Bartošová: Sebevražda!“ Titulky se záhy stanou opakováním téhož - zvláště když se z textu dozvíme, že šlo jen o neúspěšný pokus o předávkování prášky nebo podřezání si zápěstí. Prostě, že hrdina přežil. Většinový čtenář tak čeká na poslední, závěrečnou zprávu, na pointu a v podvědomí si ji vlastně přeje: „Iveta Bartošová je mrtvá.“
Konzument bulváru se rád nechá strhnout dějem atakujícím jeho krátkodobou paměť. Přesto však nikdy nezapomíná na to, že čte bulvár, a tak těm barvotiskovým příběhům vlastně nevěří. Dokonce tomu nepřestává nevěřit ani po přečtení té strašlivé, definitivní pointy.
Čelní srážka s realitou
Fotky. Tělo na kolejích, zakryté plachtou. Když tuto zvěst předá svému známému, jeho první věta bude: „Fakt? A není to zase vymyšlené?“ Není. Tentokrát už ne.
Teprve tehdy, tváří v tvář smrti, přichází konfrontace: To nebyla hra, to byla pravda. Naše hrdinka opravdu existovala, nebyla to jen postava televizního seriálu, na kterou se díváme při žehlení, o které čteme při jízdě tramvají. Pokud bychom připustili verzi, že za smrt Ivety Bartošové může někdo jiný než ona sama, pak je hlavním „spoluviníkem“ publikum, tedy všichni, kteří si kupovali noviny a časopisy s její tváří na titulní straně.
Žánrová sebevražda
Mezi žánry nikdy nevede jasná, rozpoznatelná hranice. Už dávno, pod vlivem trhu, tedy čtenářského zájmu, se vpilo jedno do druhého.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: protiproud.cz